Klaudie - příběh o ženě, která se přestane bát

Dobrá organizace je základ úspěchu

Po návratu z Osla se Klaudie vrátila zpět do pracovního procesu. Pracovala na mezinárodní kampani, jejíž cílem bylo zvýšit povědomí o značce. Bylo to časově náročné. Kampaň koordinovala nejen pro Čechy a Slovensko, ale i pro Maďarsko a Polsko. Musela se účastnit dlouhých konferenčních hovorů, ve kterých měla jen malou možnost něco ovlivnit. Když dotelefonovala, zařizovala to, na čem se s kolegy domluvila. Kampaň byla mezinárodní, často však nerespektovala odlišnosti jednotlivých zemí. Každý kolega z dané země se snažil prosadit své zájmy. Trochu jí to připomínalo politický lobbing. Aniž by to někdo veřejně přiznal, větší země měly i větší rozhodovací práva.

Jana i ostatní kolegové Klaudii hodně pomáhali. Martin vymyslel úžasný slogan, který fungoval skvěle v češtině i v angličtině, ale Klaudii se ho nepodařilo před ostatními kolegy ze zahraničí obhájit. René vymyslel vtipnou aplikaci, která perfektně vysvětlovala výhody, které jejich firma nabízela. Kolegům v zahraničí se jeho nápad líbil a hodlali jej využít pro všechny zainteresované země.

Zatímco v práci jela na plné obrátky doma se rozhodla optimalizovat. Najela na úsporný režim. Našla si paní na úklid, která uklidila ten největší bordel a vyžehlila Oliverovy košile, které by se jinak hromadily v zeleném koši na prádlo.

Andělce našla soukromou školku, do které by nejraději sama chodila.

„Mami jdu dneska do školky?” ptala se ráno Andělka.

„Jo”, odpovídala Klaudie s úsměvěm.

„Hurá,” spontánně vykřikovala Andělka a Klaudie věděla, že se opravdu těší.

Nákupy řešila Klaudie online. Neztrácela čas blouděním mezi regály. Ušetřila, protože koupila jen to, co opravdu potřebovala a navíc se přinutila rozhodnout předem, co bude vařit.

Zdálo se, že rodinná situace je stabilizovaná. Bylo co jíst a doma bylo realativě čisto /alespoň v den úklidu/. Volný čas věnovala Andělce. Hraním si čistila hlavu od starostí v práci. S Oliverem večer koukali na filmy. Když Klaudie potřebovala něco dodělat, tajně si otevřela počítač, když už všichni spali.

Ve chvíli, kdy mezinárodní projekt skončil, všichni včetně Klaudie toho měli plné kecky.

Laura přišla ten den ráno do své kanceláře, odložila si kabelku na pracovní stůl a napochodovala do kanceláře svého týmu, kde už všichni poctivě seděli u svých počítačů. Měla novinu a doufala, že ostatní příjemně překvapí. Její zpráva vzbudila po ránu v kanceláři rozruch.

„Budeme mít teambuilding. Pojedeme na dva dny do Harrachova. Ve čtvrtek a v pátek si nedomlouvejte žádné schůzky. S sebou bežky!” řekla stručně.

„Já na běžkách neumím,” vyděsila se Jana. „ Já jsem na nich stála jen jednou v sedmé třídě a to jsem zabloudila do Polska.”

„To dáš, neboj!” řekla na to Laura. Sama se těšila a moc. Alex, její nový objev, ji o víkendu vzal na běžky do Harrachova a ji napadlo zprostředkovat tenhle úžasnej zážitek celému marketingovému týmu. Taky si potřebovala odfrknout a chtěla využít svůj nový běžecký outfit.

„Beru domácí slivovicu!” plánoval nadšeně René. Vysoký grafik s větším nosem a  vysmátýma očima. Byl známý svým nadšením z každé nové ženy, se kterou se seznámil, mluvil o ní jako o budoucí matce svých dětí. Škoda, že mu to vždycky vydrželo tak krátce.

Mojmír z toho dvakrát nadšený nebyl. Při své neatletické postavě neviděl v tomto druhu teambuldingu žádnou přidanou hodnotu. Jeho konkurenční výhoda spočívala spíš v umění komunikace. Jako bývalý novinář, měl ve firmě na starosti PR a uměl výborně vyprávět vtipy. Ale běžky? Jen to ne!!!

Martin to bral jako hotovou věc a příležitost vyčistit si hlavu. Nic víc a nic míň. Mezitím, co ostatní nadšeně nebo otráveně probírali tuhle novinu, napadl ho text k inzerátu na jednu z pozic, kterou měl dnes vymyslet. Uvědomil si, že náš mozek funguje daleko rychleji a kreativněji v neočekávaných situacích. Díky, Lauro!

Veronika si upravila ramínko podprsenky a doufala, že na teambulidingu zažije nějaké pořádné vzrůšo. A tím vzrůšem myslela dobrý sex nebo alespoň nějaký sex.