Klaply dveře. Oliver si v předsíni sundával kabát a boty.

Klaudie už měla připravenou řeč. Chce Oliverovi oznámit, že půjde do práce. Na dva dny v týdnu, ale pevně věří, že jí to zvedne sociální status ze ženy na mateřské na pracující maminku. To zní dobře. Znamená to, že je něco jako super žena, která zvládá nejen dítě a domácnost, ale i práci.

Až se jí někdo zeptá: „Co novýho?“ Odpoví věcně: „To víš, v práci mám děsnej fofr, ale baví mě to.“ Představuje si, jak se rapidně rozšíří spektrum jejích konverzačních témat. Od plínek a dudlíků k cílové skupině, budgetu a fixním nákladům. Bude mít důvod učit se novým věcem, bude zase fotit. Ne jen tak, ale prostě, proto, že musí!

Firma, kde bude Klaudie pracovat, je úspěšná mezinárodní firma. Klaudie bude zase mluvit anglicky, bude mít důvod hezky se oblékat (což jí připomíná, že si bude muset koupit nějaký nový vohoz do práce a kabelku, kabelku rozhodně potřebuje…). Z původních kolegů, které Klaudie znala, ve firmě zůstala jen Jana, ostatní jsou noví. Snad si sednou.

„Ahoj, miláčku,“ řekl Oliver, když přišel do kuchyně, a dal jí pusu na tvář. Jejich milý každodenní rituál.

Klaudie se na něj usmála. „Ahoj,“ řekla tajemně.

Oliver si ale jejího tajemného pohledu nevšiml. Nejspíš byl až moc tajemný. Muži ocení spíše přímočarost, na tajemné debaty a nápovědy není večer už dost sil. Nemůže to na něj vyhrknout hned. Dá tomu čas, rozhodla se.

Oliver hodil tašku s notebookem na pohovku a svezl se do svého oblíbeného křesla v rohu obýváku. Měl odtud dobrý výhled a krytá záda, takový mužský zvyk nebo co.

Jakmile si Andělka Olivera všimla, vystartovala ke křeslu s výkřiky táta, táta, jako by ho měsíc neviděla.

„Nazdar, ty můj andílku,“ řekl zvesela Oliver. Natáhl po ní ruce a jedním zkušeným gestem Andělku vyhodil vzhůru, aby ji zase chytil a posadil si ji na klín.

„Jak ses měla?“ zeptal se Oliver a Andělka se dala hned do vyprávění.

Klaudie přemýšlela, zda se dnes vůbec dostane ke slovu. Řekne to Oliverovi nejspíš, až Andělka usne.

„Já jsem dnes čarovala, táto,“ řekla pyšně malá skoro tříletá slečna se dvěma culíky a sponkou I love you ve vlasech, seskočila z křesla dolů a běžela si pro svou kouzelnou hůlku, kterou dnes střídavě začarovávala mámu v žábu a čarodějnici. Bůhví, kde to viděla.

Andělka měla na těle uvázaný růžový šátek a v něm celý den pyšně nosila plyšové morče. Měla jasnou představu, jak má být morče v šátku připevněné, a tak když se Klaudii konečně podařilo morče do šátku správně uvázat, Andělka se rozhodla zůstat ošátkovaná až do večera. Ptala se Klaudie, zda ji taky nosila v šátku. Když jsi byla úplně malinká, tak jsem tě nosila, vyprávěla Klaudie. Ukaž! Andělka vyžadovala důkaz a Klaudie se dotklo, že jí dcera nevěří. Prohrabala snad všechny vyvolané fotky, projela celý mobil, ale důkaz nenašla. Začala se obhajovat a vzpomínat, kdy přesně ji v šátku nosila, dokonce našla ve skříni TEN šátek. Andělka jen vrtěla hlavou. Ty mi nevěříš? rozesmála se Klaudie té absurdní situaci. Existuje přece presumpce nevinny, říkala Andělce. Svou tvrdohlavou dceru ale neobměkčila. Jediným bonusem celé akce byl nález krabice starých zapomenutých fotek, která odpočívala hned vedle zapomenutého šátku.

Andělka přiběhla zpátky ke křeslu, namířila kouzelnou hůlku na Olivera a odříkala vymyšlené zaklínadlo. Klaudie se musela smát, když viděla, jak se Oliver mění v žábu. Neodflákl to. Andělka byla nadšená.

Klaudie dnes připravila k večeři salát s dýní a avokádem a hummus z červené řepy. Snažila se vařit zdravě. Oliverovi tam sice většinou chybělo maso, ale dnešní večeře byla tak barevná a chuťově vytříbená, že neprotestoval.

Klaudie měla ráda společné večeře. Andělka nebyla moc velký jedlík, ale snědla toho podstatně více, když seděli všichni pohromadě, než když jedla sama.

Koupání. Vyčistit zuby. Pohádka na dobrou noc. Hlavně neusnout, Klaudie! Výborně, už spí! Zhasnout lampičku.

„Olivere?“ zavolala, když vešla do obýváku. Přeletěla pohledem pokoj, ale Oliver nikde. Našla ho v ložnici. Spal.

Klaudie se nejdřív chtěla rozčílit, ale pak to nechala být. Pokaždé, když s ním chtěla něco důležitého probrat, nikdy nebyl ten správný čas. Asi úděl rodičů s malými dětmi. Měli by si začít psát e-maily nebo SMS nebo si předem naplánovat schůzku!

No, nic. Zítra zavolá Lauře a potvrdí jí to. Oliver by nejspíš stejně souhlasil, nebude ho kvůli tomu budit. Už se předběžně domluvila s kamarádkou Táňou na hlídání. Do jesliček Andělku dávat nechce. Táňa má děti ráda a Klaudie jí bude moci za hlídání zaplatit, když teď bude vydělávat.

Vrátila se do obýváku ke krabici starých fotek a na chvíli se přenesla v čase.

Jejich první společné cestování. Přestěhovali se tehdy s Oliverem do nového bytu a zvažovali koupi kuchyně. Jeli do Ikey, chtěli něco cenově přijatelného. Sto dvacet tisíc, to byla cena kuchyně, kterou si v Ikea programu nakreslili. Podívali se na sebe a bylo jasné, jak celou situaci vyřeší.

Koupili si dvouvařič a skřínku, na kterou Klaudie ušila závěs, a letenky na Filipíny. Klaudie nikdy nebyla bůhvíjaká kuchařka a Oliver to od ní naštěstí nikdy nevyžadoval.

Jejich společnou vášní bylo cestování. Byli dva dobrodruzi, kteří se výborně doplňovali. On kliďas, milující improvizaci a svízelné situace. Ona spontánní blázen, díky kterému se často dostávali do svízelných situací.

Milovala Olivera, i když byl někdy nesnesitelnej, netrpělivej a sobeckej. Ona a Andělka pro něj byly vždycky nejdůležitější a to nemusel říkat, to Klaudie věděla.

Zítra zavolá Lauře a potvrdí jí, že nastupuje. Těšila se jako malá holka na změnu, na příležitost, na dospělácký svět.

 

 

 

Instagram