Noční obloha byla plná hvězd a měsíc dorůstal k úplňku. Venku bylo chladno a Klaudie se v posteli převalovala z jedné strany na druhou. Nemohla usnout, protože měsíc bezohledně svítil oknem do pokoje. Laura na vedlejší posteli už dávno spala a spokojeně oddechovala. Tvrdila, že nejlepší prášek na spaní je červené víno, a proto si večer dala o několik skleniček víc. Usnula během vteřiny.

 

Klaudie nemohla spát, převalovala se v posteli ze strany na stranu a přemýšlela. Přemýšlela o tom, co se stalo v autě cestou z pohotovosti, když se málem líbala s Martinem. Bylo to tak zvláštně přirozené. Přesto si vůbec neuměla představit, že by to mělo pokračovat. Ale vždyť se nic nestalo, okřikla se v duchu. Nakonec jste si tu pusu ani nedali, upřesnil hlas v její hlavě. Ale chtěla bys, že? ozval se jiný hlas, který jí také patřil. Nevím, zaváhala Klaudie. Možná, že jsem jen zvědavá, jaké by to bylo! Ale to přece nic neznamená, já miluju Olivera! ubezpečila všechny své hlasy. O tom nepochybujeme, smály se hlasy. Nic se nestalo a to je dobře! Nejspíš to ve mně probudilo nějaké dávno zapomenuté emoce. Možná jsem si jen potřebovala dokázat, že o mě ještě někdo stojí. A dokonce někdo sympatickej a o hodně mladší, zasmála se Klaudie nahlas a Laura se v posteli zavrtěla.

 

Do pokoje svítil měsíc a Klaudie měla pocit, že ji ten “skoro polibek” probudil stejně jako Šípkovou Růženku. Jako by jí vrátil chuť do života. Kolikrát už přemýšlela, že je čas udělat změnu, aby se ve svém životě cítila komfortně. Nakonec stejně neudělala nic, protože ji semlela každodenní rutina. Nikdy nenašla čas zabývat se sama sebou a tím, co by opravdu chtěla. Bylo to sice klišé, Klaudie tušila, že jsou to výmluvy, ale nic jiného na svou obhajobu nenašla. Prostě se na to vykašlala! Neudělala nic, aby svůj stereotyp změnila. Nezačala jezdit na koni nebo se nezapsala do kurzu tvůrčího psaní, neuběhla maraton ani nezačala vyšívat. Prostě ZERO!

 

Chtěla se svým životem něco udělat. Ne z povinnosti, ale jen tak pro radost. Něco takového, co by se rovnalo líbačce s Martinem. Klaudii vnitřní rozhovor začínal bavit čím dál víc. Teď už dobře tušila, že do rána nejspíš neusne. Začala chápat, o co tu jde. Byla na stopě. Je dobrá máma, miluje svýho manžela, je to chlap jejího života a na tom nechce nic měnit. Ale možná, že jí něco chybí. Zmýtá se ve svých představách o tom, co by chtěla a co by měla. Snaží se být dobrou mámou, manželkou, zaměstnankyní, ale pořád má pocit, jako by jí něco chybělo. Většinou tuhle představu rychle zažene a vysvětlí sama sobě, že si nemá na co stěžovat a má být vděčná za to, co má.

 

Potřebuje nabourat stereotyp a pustit do svého života vodopád radosti. Ne kapky radosti, ale pořádně svůj život propláchnout! Kdy jindy by se nad tím měla zamyslet než TEĎ! Koupí si červený šaty a červenou rtěnku pro začátek. Hm, dobrý…Teď by si k tomu přemýšlení dala nejradši červený víno. Laura by tu měla jednu láhev mít. Vstala z postele a otevřela skříňku nad konferenčním stolkem. Našla v ní láhev červeného francouzského vína. To bude určitě dobrý víno. Klaudie vzala láhev ze skříňky a všimla si, že je uzávěr šroubovací, to je dobře, vývrtku by asi nenašla. Na stolku v pokoji byly dvě skleničky, Klaudie do jedné z nich nalila červenou tekutinu. Pak si přečetla etiketu  – PLAN DE DIEU 2016. Francouzky neuměla, ale mohlo by to znamenat něco jako Boží plán. Tak to by celkem sedělo. Usmála se. To bude mejdan!!! Na chvíli zaváhala, jestli nemá své boží plány probrat ještě s někým dalším, mohla by probudit Lauru nebo třeba Janu, ale nakonec se rozhodla pro privátní párty. Byly tři hodiny v noci a předpokládala, že ostatní už dávno spí, stejně jako Laura.  Zalezla si s vínem pod peřinu a v přítmí pokoje pokračovala v konverzaci sama se sebou.

 

Musela se usmát, když si vzpomněla, jak se dnes večer Veronika a René k sobě měli. Když se celá jejich parta z Keen & Davis vřítila do jediného místního baru, kde hrála hudba, René s Veronikou se po chvíli nenápadně vytratili. Nenápadně je silné slovo, protože to bylo víc než nápadné. Klaudie si toho všimla hned, byla totiž v baru jediná střízlivá, v sobě měla jen injekci z pohotovosti. Jana zase v baru sbalila sympaťáka, se kterým celý večer protančila. Při té vzpomínce se Klaudie zarazila. Tanec – to je ono. To je výzva a bude to ta největší radost, kterou si sama může dopřát. Tedy až po tom, co se tančit naučí. Když vynechala taneční a nedokáže rozpoznat valčík od polky a taky nemá hudební sluch, bude to nejspíš chvíli trvat než si zatančí, ale je to rozhodně dobrý nápad! Až se vrátí domů, vyhledá si nejbližší taneční pro dospělé a začne chodit. Pravidelně! Rozsvítila si lampičku, aby si zapsala svůj nový plán do mobilu. Kdyby na to náhodou ráno zapomněla.

 

„Co se děje? ozvla se rozespale z vedlejší postele Laura. „Proč nespíš? Kolik je hodin?” zahrnula Klaudii hned několika otázkami najednou.

„Promiň, mám tu zásadní debatu,” usmála se omluvně Klaudie a odložila mobil na noční stolek vedle postele.

„S kým?” nechápala Laura a raději se probrala. Začala se rozhlížet po pokoji, kdo další tu je.

„Né, nikdo tu není. Neboj. Mám tu debatu sama se sebou,” vysvětlovala Klaudie a málem si vylila červený víno do peřin. „Otevřela jsem si k tomu tvoje víno, neva?”

„Klaudie, neva! Dám si s tebou, když už jsi mě probudila,” řekla rozhodně Laura, posadila se na posteli a polštář si dala za záda, aby se mohla opřít.

„To je řeč!” usmála se spokojeně Klaudie a došla pro druhou skleničku, do které pak nalila Lauře její výborné červené víno.

„To víno je od Andyho,” znalecky okoštovala víno Laura. „Nešetřil na mně,” pomlaskávala spokojeně. „I když na ty vyčištěný zuby,” zasmála se Laura a Klaudie byla ráda, že ji vzbudila. Přece jen je lepší mluvit s kámoškou než sama se sebou.

„A co vlastně ten tvůj Andy? Vyprávěj, přeháněj!” Klaudie ho včera ráno zahlédla, jak se s Laurou loučí. Byl to svalnatej fešák. Jiný typy si Laura nevybírala. Klaudie čekala jen samé superlativy.

„Je fajn,” zhodnotila nový poměr krátce Laura. „V posteli je dobrej, nosí mě na rukou, je vtipnej, chytrej, má rád umění. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží,” dodala Laura sebevědomě a napila se. I nenalíčená a právě probuzená vypadala úžasně. Klaudie se nedivila, že po ní chlapi jedou.

„Ty máš každou chvíli novýho úžasnýho chlapa, ani si nestačíš všimnout, v čem je špatnej a jde na střídačku. Místo něj přichází jinej sympaťák. Stejně ti někdy závidím, cestuješ po světě, vypadáš božsky a každej týden randíš s jiným chlapem, kterej tě nikdy nezačne štvát ani nudit. No, jestli tohle není sen, tak už teda nevím!” řekla obdivně Klaudie a myslela to upřímně.

„Klaudie, ty seš úplně mimo. Jako sen to sice vypadá, ale klidně bych ho vyměnila za ženu v domácnosti s chlapem, co mě má rád i nenalíčenou a se zapomenutýma běžkama. Kdyby měl Oliver dvojče rozhodně bych neváhala a vystartovala bych po něm!”

„Tak jo, pro dnešek jsi vyhrála.” Klaudii potěšilo, ze někdo, kdo je podle ní absolutně dokonalej, by chtěl svůj perfektní život vyměnit za ušmudlanou zástěru a stereotyp. I když Laura by chtěla vyměnit spíš toho chlapa než zástěru, napadlo Klaudii. Beztak by mu vařila nahá a bez zástěry.

„A co jsi tady vlastně sama se sebou řešila než jsi mě na ten svůj mejdan probudila?” zeptala se Laura se zájmem.

„Chci nabourat svůj stereotyp. Chci začít tančit! Andělku miluju a jsem ráda, že s ní můžu být, ale… těžko se to vysvětluje. Potřebuju dělat i něco pro sebe, chápeš?”

„Vždyť děláš tu nejvíc smysluplnou práci na světě, co blbneš? Pod rukama ti roste novej člověk a ty vymýšlíš blbosti!” zhodnotila to Laura. Pak odložila skleničku s vínem a vytáhla ze své černé kožené tašky u postele telefon, chvíli v něm něco hledala, pak mrkla na Klaudii a vytočila číslo. Zatímco telefon na druhé straně vyzváněl, Laura se potutelně usmívala a s přikrytou rukou na sluchátku naznačila Klaudii, že tento nápad jistě ocení. Klaudie si vzpomněla na dobu, kdy jim oběma bylo kolem osmnácti a Laura jim organizovala společenský život. Už tehdy měla kolem sebe nespočet chlapů, kteří jí nedovedli nic odepřít. Už tehdy byla Laura bohyní. Uměla si život užívat, její románky by vydaly na román plný choulostivých scén, slz opuštěných mužů a elánu i chuti do života, kterým Laura vždy oplývala.

 

Nemá cenu vymýšlet, kým bychom se mohly stát, abychom byly perfektní, musíme věřit tomu, že perfektní už jsme.

 

„Jeremy? Ahoj, tady Laura. Promiň, nevolám nevhod?” zeptala se Laura sladce. Nejspíš jo, když jsou tři v noci, kroutila nevěřícně hlavou Klaudie a naznačovala Lauře, že je cvok.

„Moje  kamarádka potřebuje tanečníka. A ty jsi nejlepší! Já vím, dlouho jsme se neviděli. Zajdem na kafe, rozhodně, lásko! To víš, že si na to vzpomínám… Co nejdřív. Tak může ti v pondělí zavolat? Jmenuje se Klaudie a je to kočka. Tak dík, zlato!” Pak zavěsila.

„V pondělí mu zavolej, je to nejlepší tanečník, kterýho znám – osobně,” řekla Laura a spokojeně se usmála. Není nad to umět se pohnout z místa.

Klaudie se na ni vděčně usmála. Prostě o věcech moc nepřemýšlet a jít je rovnou dělat! Laura je v této oblasti rozhodně nepřekonatelná.