Povídky

Zkouška dospělosti

Slunce vystoupalo vysoko na oblohu. Zvedá se prudký vítr. Palmy se neochotně ohýbají ve větru. Vítr sílí a ve vzduchu je cítit příslib dobrodružství.

V zátoce s jemnými kamínky obehnané skalisky a porostlé sluncem vyprahlými keři se několik mladých chlapců chystá na zkoušku dospělosti. Jejich úkolem bude, na vlastnoručně vyrobeném prkně s plachtou pevně připevněnou pomocí ráhna a stěžně z bambusu, vyjet daleko na moře až k vraku ztroskotané lodi, a vrátit se zpět.

Mezi mladíky ostrova Kairo je cítit nervozita, kterou by však nikdo z nich nepřiznal. Věděli, že se jednoho dne ocitnou tváří v tvář této zkoušce. Kdo zvládne souboj s větrem a rozbouřeným mořem, zaslouží si být mezi dospělými bojovníky kmene. Zkouškou musí projít každý mladý muž. Může se stát, že neobstojí. Pokud přežije, nemůže už zkoušku znovu opakovat. Nestane se bojovníkem, zůstane však i nadále součástí kmene a bude mu určena jiná role v rámci společenství, například strážce ohně, stopaře nebo lovce ryb.

Jango se chce stát bojovníkem. Věří, že když se mu podaří ve zkoušce obstát, bude jako bojovník svému kmeni prospěšný. Bude chránit vesnici proti nepřátelům a lovit se staršími členy kmene zvěř. Jango je přesvědčen, že se bojovníkem narodil. Teď to ale musí dokázat. Poctivě trénoval a věří si, přestože podmínky jsou dnes extrémní.

Tmavomodré moře se tváří nevyzpytatelně. Vše, co není pevně připevněné vítr odnáší. Skupinka dvanácti chlapců postává v zátoce a plně se koncentruje na svůj úkol.

Za chvíli se rozhodne o tom, který z chlapců v těžké zkoušce obstojí. Kmen Kairo se rozroste o nové bojovníky, ale jen o ty silné. Stařešinové kmene dobře vědí, že jen silný kmen může odolat nepřátelským nájezdům. A oni nejsou na ostrově sami.

Mladíci se připravují na břehu zátoky. Pestrobarevné plachty se v silném větru napínají až do chvíle, než se z útesu ozve výkřik nejsilnějšího bojovníka kmene. Tento hrdelní zvuk má dodat chlapcům odvahu a odstartovat zkoušku dospělosti. Ještě chvíli se výkřik nese po hladině. Mladíci už stojí na svých prknech a v rukou pevně svírají napnuté plachty, rozrážejí vlny a letí po mořské hladině. Vzájemně se v obrovské rychlosti vyhýbají. Z dálky vypadají jako by na vlnách tančili. Snaží se dostat co nejrychleji k vraku lodi. Kdo se bude otáčet jako první získá výhodu. Za vrakem lodi je dračí past, místo, kde je vítr nejsilnější a dno mělké. Kdo se bude otáčet v těchto místech, riskuje, že vlny, které tu dosahují několika metrů, a silný vítr jej zaženou daleko na moře. Jediná možnost, jak se odtud dostat zpět, je doplavat proti vlnám na písečný břeh, který tu kdysi dávno ve vzdálené zátoce vyhloubilo moře .

Jango uhání po mořské hladině, vlny si s ním pohrávají a zkoušejí ho. On si je však sám sebou jistý. Drží plachtu pevně a odhodlaně. Jen on a moře. Jako by splynuli v jedno. Když se odevzdá, moře mu přestane klást odpor. Vlny mu pomáhají vpřed. Je pod jejich ochranou. Hrají si s ním místo toho, aby mu připravovaly nečekané nástrahy. Je v tom radost i výzva zároveň. Už se blíží k vraku. Zatím jde všechno více než dobře. Jango je spokojený, jako první se otáčí, hbitě obrací plachtu, nohama přiměje prkno změnit směr, znovu přitáhne plachtu, nabere vítr, zaujme pozici, aby čelil prudkým nárazům větru, a zavelí:„Na břeh!“

Jakmile se prkno znovu rozběhne po vlnách, pevně přitáhne plachtu, až se téměř položí nad hladinu. Podařilo se mu znovu nabrat rychlost a udržet směr jízdy. Míří ke břehu a musí nyní překonat velké vlny. Několikrát je blízko pádu. I ostatní mají problémy. Sebemenší zaváhání, jeden špatný manévr a je konec. Jango si na chvíli pohrává s myšlenkou, že by zkoušku nedokončil. Jakmile se mu myšlenky rozutečou, je v nebezpečí. Jako by zařadil jinou rychlost, než je přípustné. Jako by vypadl z rytmu. Symfonie končí a začíná boj. Nelítostný boj – kdo s koho?

Jango tuší, že lidská síla je proti živlům vodě a větru bezvýznamná. Začne si uvědomovat svoji nicotnost, svoji smrtelnost. Plachta se najednou bouří a vlny zuří a pění. Jango dostane strach. Jak jen mohl být tak samolibý a myslet si, že on je ten, který určuje pravidla hry. Stává se zranitelným a jeho síla se zvolna vytrácí. Na řadu přicházejí instinkty a vůle žít. Jango se stává bojovníkem. Vzpomene si na to, co mu říkali jeho kmenoví bratři. V boji přežije ten s jasnější myslí. Ten je silnější. A najednou je jasné, kdo je silný a kdo slabý. Obrovská vlna se opět blíží k jeho prknu, Jango pevně svírá ráhno, kterým ovládá plachtu. V duchu zaúpí a z úst se mu dere naučený bojovný pokřik jeho kmene: „Huaeee – e – dareee!“ Je to pokřik, který bojovníkům pomáhá přivolat zpět ztracenou sílu, když je ovládne strach a čelí smrti.

Pokřik se nese po rozbouřené hladině daleko až za vysoké majestátně vyhlížející hory. I němé hory překvapeně vzhlédnou a ozvěnou podpoří bojovníkovo odhodlání. Vlna zuřivá vzteky, obklopená bílou pěnou míří k Jangovi. Zlověstně se balí a přelévá se přes něj. Hned za ní další a ještě jedna. Jen vydržet a věřit si. Jango stojí pevně. Jakmile vlny vydají veškerou svou energii, přidávají se k ostatním velkým vlnám, které však již nebojují. Jen v pravidelném rytmu putují ve směru větru k druhému břehu zátoky.

Jango zůstal nepokořen. Sám ještě překvapen z událostí právě proběhlých stojí na svém hbitém prkně s napnutou plachtou a jen se tiše usměje. Ví, že je zase o jednu zkušenost bohatší. Už ví, že kdo je odhodlán a má víru v sebe, je nepřemožitelný. Z úst mu vyjdou slova díků a do žil se vlije nová energie a radost, obrovská radost z jízdy. Jako by doteď ani nejezdil opravdově.

Nastaví plachtu proti větru, aby do ní přilákal vítr, zpevní tělo a vyrazí. Rozráží vlny a řítí se tryskem vpřed. Vnímá jen pravidelný náraz prkna o vlny a hučící vítr kolem sebe. Cítí radost, cítí ji v celém těle. Je rychlý a silný. A i když si to celou dobu přál, není to nyní vůbec důležité. Ve vzduchu je cítit sůl a omamná vůně vítězství. Vítězství nad sebou samým.