Jak jsem si zdokonalila postřeh

Klaudie v pátek potvrdila Lauře, že do práce nastoupí. Laura byla ráda. Mohla si tak odškrtnout jednu z položek svého pracovního seznamu k vyřešení.

Klaudie bude mít za úkol dodávat propagační fotky a texty na firemní blog a sociální média. Laura bude její šéfová. V tuto chvíli však nebylo jasné, jestli je to výhoda nebo nevýhoda.

Jakmile se Klaudie uvolnila ohledně své budoucí seberealizace v práci, uvolnila se i v ostatních věcech. Začalo ji bavit vaření. Hrála si s Andělkou. Stavěla z lega nádraží a vysoké domy, skládala puzzle, malovala si, listovala voňavými knížkami s obrázky a legračními texty. Naučila Andělku kámen, nůžky, papír teď a byla ochotná hrát s ní tuto poněkud stereotypní hru pořád dokola. Hrála dobrovolně i člověče nezlob se, pexeso a domino. Užívala si pocitu svobody na mateřské do doby, než začne chodit do práce.

Bylo až s podivem pozorovat, jak se každodenní rutina stává vzácností, ve chvíli, kdy má konečnou. Ještě tři týdny volna.

Dnes je pondělí. Pondělí ráno. Lidé v panice spěchají do práce. Zavládl obvyklý chaos.

Klaudie se vydala s Andělkou do Zverimexu. Snížkovi, bílému angorskému králíkovi, kterého Klaudie pořídila Andělce k druhým narozeninám, došly granule.

Andělka má zvířátka ráda. Chameleonovi říká bubák, na rybičky v akváriu otvírá pusu a velkému papouškovi v kleci zpívá prší, prší jen se leje.

Naštěstí byly v obchodě sami.

Prohlédly si pečlivě všechna zvířátka od myšek, pískomilů až po hady. U každého akvária a klece se poctivě zastavily.

V obchodě byla jen jedna prodavačka a ta nejspíš rozuměla řeči zvířat, protože když Klaudie s Andělkou vešly do obchodu, paní prodavačka zrovna rozmlouvala s velkým barevným papouškem, který jí seděl na rameni.

Andělka si získala její pozornost. Taková roztomilá holčička, říkala o Andělce paní prodavačka. Chtěla holčičce udělat radost, zavřela papouška do velké klece a vytáhla z prostorného terária hnědého králíčka k pomazlení.

Paní prodavačka nemohla vědět, že se Andělce králíci se sklopenýma ušima nelíbí. Když si Klaudie hladila králíka, o kterého Andělka nejevila zájem, koutkem oka si všimla pootevřeného akvária, ze kterého se snažila osvobodit malá bílá myška.

Vše se odehrálo během několika vteřin takto:

Klaudie si hladí králíka a konverzuje s paní prodavačkou. Hlídá Andělku, aby neodešla z obchodu sama. Andělku už zvířátka nezajímají, ale zato ji fascinují vstupní dveře, které se otevírají na fotobuňku. A PŘITOM sleduje tu MYŠ, která se chystá vyskočit z akvárka ven. Klaudie skočí uprostřed konverzace s prodavačkou jako James Bond k akváriu a jedním prstem přinutí myšku vrátit se zpět. Pak pohotově dvířka zavře a přiskočí i s hnědým králíkem zpět k prodavačce. Pokračuje v započaté konverzaci.

Prodavačka na ni překvapeně zírá. Pak uznale kývne hlavou a ocení, že Klaudie má velmi dobrý postřeh a že je dobře, že myška neopustila svůj domeček, protože by ji tady už nikdy nikdo nenašel. Což by možná pro myšku nemuselo být až tak špatné (pomyslí si Klaudie), ale rozhodně by to nebylo správné!

Klaudie byla opravdu vděčná za svůj skvělý postřeh a umění hodné pilota dopravního letadla. Už jí ani tolik nevadilo, že si nemůže vzpomenout na jména lidí, dětí, filmů, knih a názvů čehokoliv. Vybrousila si svůj postřeh k dokonalosti a to je k nezaplacení. Snad to v práci ocení i Laura.