Můj příběh aneb jak jsem si splnila sen
Můj sen a tajné přání bylo vydat knihu pro děti, nejen ji napsat, ale i ilustrovat.
Bude se jmenovat Nelinka a Strom zázraků. Název byl na světě, ale co dál! O čem kniha bude? Umím vůbec psát? A malovat? Asi je to všechno jen bláznivý nápad. To nemůže vyjít!
Nadšení vystřídaly pochybnosti a obavy.
V jednom dětském centru seznamuji s milou paní a zjištuji, že je malířka, která má zkušenosti s dětskými ilustracemi. Že by náhoda?
Chodím k Martě malovat. Nejprve malujeme jen tak, Marta mně seznamuje s různými technikami, pak se jí svěřím se svým záměrem. Je zatím jediná, kdo o mém troufalém plánu ví. Naštěstí se nijak zvlášt nad tvorbou knihy nepodivuje. To je rozhodně dobrý začátek.
Jako první maluji chaloupku. Fotím si naši chalupu ze všech stran a přistupuji k ilustraci velmi technicky, musím ubrat, na geometrii děti kašlou. Hlavně barvy, střecha ať klidně spadne. Nakonec je moje chaloupka krásná.
Na řadu přichází Nelinka, hlavní hrdinka. Potřebuji nějaký snadný vzor, abych ji dokázala namalovat vícekrát. Trochu jsem to přehnala, budu ji malovat z profilu. To je dost těžké, lituji svého rozhodnutí. Ale už se nedá nic dělat. Po několika desítkách gumování je papír téměř průsvitný. Končím s opravami nebo papír protrhnu. Nezbývá než věřit, že děti mají nedokonalost rády. Všímám si, že moje Nelinka má oproti tělu dost velkou hlavu, ale to je teď moderní způsob ilustrace, uklidňuji se. Marta trpělivě přihlíží. Nemůže do toho moc zasahovat, chci si to přece namalovat sama a tak mě alespoň povzbuzuje.
Na řadu přicházejí barvy. Miluju akryl. To můžete malovat donekonečna, papír se neprotrhne, jen Nelinka začíná být pod vrstvami akrylových barev téměř 3D. Nelinu už nemaluju! Marta navrhuje oživit ilustraci razítky květin, vystřiženými obláčky a malými kopečky z barevných papírů. Koláž! Nadšeně souhlasím, a doufám, že to celou ilustraci zachrání.
Vážka v další ilustraci se mi povedla. Začínám být trpělivější. Rozhoduji se věnovat celý den tvorbě pěti motýlů. Úplně mně to pohltí. Skoro bych zapomněla děti ve školce. Jsem umělkyně. Usmívám se.
Nadešel čas umělecky ztvárnit víly. Žádám děti na hřišti, aby si sedly do kroužku jako pětice víl a skřítků, které se chystám malovat z perspektivy. Stojím na jedné z atrakcí dětského hřiště a poslušné dětí mi pobaveně pózují. Celou scénu si fotím. Namalovat víly už bude hračka. Kolik, že tam těch ilustrací bude? Dvacet? Hm! A co text? Jakmile se ponořím do malování, text přichází sám. Bude to skvělá kniha. Jen abych ji do konce života stihla dokončit.
Při malování víl používáme třpytky. Lidé se na mně dívají zvláštně. Několik týdnů chodím třyptivá a nejen já, ale i Marta a její manžel. Z koberce to taky nejde dolů. Prý to nevadí. Pokračujeme. Marta je klidná a s neutuchajícím elánem mě povzbuzuje. Uděláme jednu ilustraci po druhé, to půjde. Trochu ztrácím počáteční enthusiasmus, začínám se zabývat myšlenkou, že knihu třeba nikdy nedokončím a schovám text do šuplíku. Tam přece končí všechny geniální věci.
Marta má připravenu další kompozici. Dělám vše, jak mi řekne. Skřítkové jsou moje doména, ilustrace mi jde pěkně od ruky. Jsou úplně jako živí. Když si je nesu na hotovém výkresu po ulici a vítr mi výkres vyfoukne z ruky, začínám ke skřítkům promlouvat. „No tak kluci, tady si nemůžete jen tak lítat, pojďte zpátky.” Už je to tady.! Začíná mi z toho hrabat. Ten pán, co šel proti mně, ten si to taky myslel.
Další technika mě vyloženě baví – stříkáme kefkou. To je po slovensky kartáček na zuby. Marta je slovenka. Překonávám svůj strach a občas se ilustracemi pochlubím doma, kamarádům.
Možná, že knihu opravdu dokončím a ona vyjde, děti si ji budou číst. Začínám fantazírovat. Jsem druhá Rowlingová. Děti mi trhají knihy z rukou, chtějí je podepsat. Jsem slavná a samozřejmě dost bohatá. Sakra, ustřihla jsem jednomu skřítkovi kus prstu. Proč jen jsem ty postavičky udělala tak malinký. Ani ty manikůrní nůžky nejsou k vystřihování dostačující. V Copy centru už mě znají: „Dobrý den, zmenšit na dva centimetry a raději šestkrát, prosím! “Jistě,” tváří se profesionálně a já taky. Však skřítkové jsou přece taky umění.
I neuvěřitelně lesklý ještěr mě baví. Kamarádka Petra mi posílá z Paříže balící papíry, které používáme jako podklady k ilustracím.
Znovu ztrácím víru, že knihu někdy dokončím. Jde to hrozně pomalu. „Tahle technika tě bude bavit,“ slibuje Marta s věčným úsměvem na rtech. Večer si tedy nanáším na papír tuš a ostrou hranou špejle do papíru vyrývám tajné chodbičky, aby děti našli cestu ven z bludiště. To je tedy relax! Pod tuší mám barevné voskovky a tak to vypadá překvapivě dobře. „To teď už budeš každý večer malovat?” ptá se ostražitě manžel. „Úplně každý ne,” usměju se na něj omluvně. Snad je jasný, že se musím soustředit, jinak se děti z toho bludiště nedostanou.
Není se mnou řeč, ale vždyť na knize pracuji jen dva roky. To je nic! Permoník. Trhlouni. Čokoládové hory. Píšu a pořád na Nelinku myslím. Ještě, že mám tak vtipné děti. Je jim jasné, jak má příběh pokračovat dál a jejich postřehy jsou velmi trefné. To musím použít. Raduju se. Kamarádka Tereza mi ušije půlmetrového fialového zajíce. Děkuju, jsi skvělá!
Tak jsem to opravdu dopsala. Mám hotové všechny ilustrace. Prý je to velmiautorské, je těžké to nějakým způsobem upravovat, snad jen malé změny, jinak by to vyžadovalo … nejspíš aby to napsal někdo jiný. Z některých nakladatelství, kam jsem posílala ukázku textu, někteří i odpověděli. Asi nejnadějněji znělo: „Je to pěkné, ale máme plný ediční plán.”
Nelinko, neboj, to bude dobrý! Kamarádka mi doporučuje malé vydavatelství. Jste moje jediná záchrana. Naštěstí knihu vytisknou, je to jen otázka peněz. Grafika i korektorku mají. Pumpuji do produkce všechny uspořené peníze. Vždycky jsem byla optimistka. Pan vydavatel mě naštěstí trochu přibrzdí ohledně počtu výtisků.
Kniha je v tiskárně. 11.11. 2014 mi ji přivezou, Dvatisíce Nelinek. Teda vás je, holky. Kniha je krásná! A je moje! Nenápadně vlepím pusu obálce a nejraději bych si s ní zatančila.
Dokázala jsem to. Jsem šťastná. Díky za podporu všem, kteří jste mi chtěně či nechtěně vstoupili do cesty a stali se tak nedílnou součástí mého splněného snu! Bez vás bych to nezvládla.
ROZHOVORY:
Kristina Hummelova: Výchova dětí je ta nejdůležitější práce na světě
Kristina Hummelová: Ráda si tak trochu létám nad zemí
Spisovatelka Kristina Hummelová: I mámy potřebují dělat, co je baví
Novinky. cz: Proč se lidé i v dnešní době uchylují k psaní pohádek