Když se Klaudie vrátila domů, cítila se i přes zánět šlach plná síly. Čerstvý horský vzduch, červené víno a přemýšlení sama o sobě jí udělalo moc dobře. Andělka ji objímala tak silně a láskyplně, že si Klaudie pomyslela, že bude odjíždět z domu častěji. Ty návraty jsou božské!!! Oliver si to s Andělkou užil. Se vším mu pomáhala, poslouchala ho na slovo – za to mohla jíst v posteli, nemusela se česat a večer šla spát bez koupání, zuby si čistila jen jednou denně a hodně se s tátou nasmála. Ale dva dny stačily.
„Maminka se ti vrátila, Andělko!” řekl Oliver s jistou úlevou. Klaudii si prohlížel trochu podezíravě. O firemních akcích si myslel své a fantazie mu předkládala různé obrazy, kterým sice odmítal věnovat pozornost, ale nemohl se jich zbavit úplně. Až večerní milování ho uklidnilo.
V noci se Klaudii zdál zvláštní SEN.
Seděla na židli v neznámé místnosti. Nikdo jiný tam nebyl. Ve sterilně čisté a výzkumnou laboratoř připomínající místnosti hrála klidná hudba. Klaudii z těla visela spousta hadiček, které byly napojeny na několik přístrojů. Na obrazovce před sebou mohla pozorovat všechny procesy, které se v jejím těle právě odehrávaly. Zajímavé bylo, že tělo na obrazovace hýřilo všemi barvami od červené, žluté, modré až po fialovou. Přístroje snímaly nejen všechny její životní funkce, ale i pocity. Jakmile pocítila strach, jedna z obrazovek se zbarvila do červena. Klaudie si přišla jako pokusný králík. Nemohla odejít, byla řemínky kolem zápěstí a kotníků připoutaná k židli, na níž seděla. Bosá chodidla měla položená na chladné podlaze. Na sobě měla po kolena dlouhou bílou noční košili.
Najednou na obrazovce viděla, jak jí hlavou začaly běhat modré kuličky. Každá kulička si přála její pozornost. Klaudie vnímala, jak kuličky jedna za druhou proudí hlavou jako myšlenky. Některé kuličky vzbuzovaly příjemné emoce, jiné byly velmi nepříjemné. Klaudie si mezi nimi nemohla vybírat, musela zpracovat kuličku, která byla právě na řadě. Po chvíli už jí to docela šlo. Měla radost. Jenže kuličky začaly přibývat a tempo, ve kterém jí do hlavy padaly se zvyšovalo. Cítila u toho obrovskou frustraci.
Klaudie najednou rozuměla testu, kterému byla vystavena. Uvědomila si, že je v laboratoři na testování dobrovolně. Dokáže všechny ty kuličky zpracovat? Zvládne to? Jak velká je její kapacita? Nevěděla přesně, proč se nechala testovat, ale chtěla uspět. Chtěla zvládnout zpracovat všechny kuličky. Musí se víc soustředit! Postupně si na tempo zvykla a dokázala se připravit na další příval modrých kuliček. Sledovala, jak jí vstupují do hlavy a prostupují jejím tělem. Jako v nějaké počítačové hře. Když se uklidnila, že zvládne obstarat všechny kuličky, obrazovka s pocity se zase vrátila do normálu.
V tu chvíli jako by se nad Klaudií roztrhl obrovský pytel s nekonečným množstvím modrých kuliček, které se na ni začaly nekompromisně valit. Klaudii se zvýšil tep a začalo ji píchat u srdce. Infarkt! pomyslela si nešťastně. Měla pocit, že se jí srdce rozskočí. Přestala se snažit kuličky zpracovat. Ten tlak byl nesnesitelný. Už neměla sílu v testu pokračovat. Čekala, že se každou chvíli na obrazovce objeví “Game over,” odepnou se pásy a ona půjde domů sice trochu zklamaná, že test výkonnosti nezvládla, ale zdravá! Nic takového se však nestalo.
V zubech najednou ucítila nesnesitelnou bolest, která se rozšiřovala do celého těla. Jako by její imunita zkolabovala. Strach, napadlo ji. Rozežere ji zaživa. Podívala se smutně na obrazovku – bolest v podobě bublinek napadala postupně celé její tělo. Jediné místo, které stále vzdorovalo byla srdeční chlopeň. Na obrazovce se objevil velkým písmem nápis v řeči, které nerozuměla. Klaudie se cítila zranitelná jako ještě nikdy v životě. Sama přihlížející vlastní smrti. Začala plakat. Hlavou jí prolétla myšlenka, že ještě není čas skončit. Musela rychle něco udělat. Když si svou sílu uvědomila, bublinky bolesti na obrazovce začaly pomalu ustupovat. Klaudie vydechla úlevou.
Obrazovku zaplavila růžová barva, která odrážela ten nejhlubší cit, který Klaudie po celou věčnost ukrývala hluboko uvnitř sebe. Všimla si fialového sloupce světla, který nyní zářil na celé její tělo nejen zvenku, ale i zevnitř. Jako by se uvnitř ní tvořily nové buňky. Cítila ochranu. Klaudie najednou věděla, že se jí změnila DNA – to samé signalizovaly i přístroje. Už se nemusela bát. I kdyby jejím tělem prošel nůž, změnil by skupenství a neporanil by ji. Skrze kůži dýchala novou energii, byla pod ochranou. Celý proces sledovala s úžasem na obrazovce před sebou. Monitor pocitů hlásil absolutní klid a vyrovnanost. S každým nádechem byla klidnější. Mohla zpracovat neuvěřitelné množství kuliček a procesů, které do jejího těla znovu vstupovaly. O všech věděla, ale neměla potřebu je kontrolovat. Kuličky se nyní pohybovaly rychlostí světla, ale ona je zvládála bez námahy, aniž by zatěžovaly jakékoliv orgány. Cítila jen krásu, vnitřní pohodu a mír. Byla nesmrtelná! Cítíla se silná a nebála se.
V tu chvíli se dveře testovací místnosti otevřely. Dovnitř vstoupili dva lidé v bílých pláštích. Muž a žena. Na ústech měli roušky, na rukou nasazené sterilní rukavice.
Muž promluvil jako první: „Gratuluji, Klaudie! Dokázala jste změnit kvalitu svých buněk. Jste jediná osoba, které se to povedlo.”
Pak ke Klaudii přistoupila žena, která řekla vlídně: „Zvládla jste to! Kdo se rozhodne pro růžovou, okamžitě dostává ochranu. Kdo se spokojí s modrou, je na to sám a brzy skončí!”
Klaudie se cítila se jako by se podruhé narodila a dostala šanci prožít svůj život jinak! Vděčně se na obě postavy v bílých pláštích usmála. Věděla, že teď už zvládne všechno na světě.