Andělka/
Dneska byla máma docela fajn, nespěchala a nebyla nervózní. Nejspíš za to mohla teta Laura. Je sice trochu afektovaná, ale umí mámu rozveselit. Nevím, co se přesně stalo, protože jsem usnula, ale když jsem se probudila, máma mi sdělila, že se jde na hřiště. To bylo překvapení, moje máma chtěla jít dobrovolně na hřiště. Super!
Tam si mě naštěstí moc nevšímala. Vůbec mě nepřidržovala ani neříkala:
„Dávej pozor! Nespadni!“ Na to jsem úplně nejvíc alergická, protože vždycky, když mi tohle řekne, začnu se bát, že fakt spadnu – a taky pak většinou spadnu.
Ale dneska jsem měla pohodičku. Lezla jsem i na normálně nepovolené prolézačky a dost jsem se v lezení zlepšila. Mohla jsem si třeba vyzkoušet, jaký to je házet si písek za tričko a kolik ho moje tričko udrží. Ale byla to blbina, to musím uznat, dost mně to svědilo, tak jsem začala písek raději házet na jednoho zlobivýho kluka, kterej se se mnou pořád přetahoval o lopatku. A z toho všeho blbnutí jsem pak měla moc dobrou náladu a mámu jsem poslechla i ve věcech, který normálně bojkotuju, jako například úprava sponky ve vlasech, mytí rukou, nošení bryndáku k večeři a tak. Teta Laura by mohla zase někdy přijít. Chci mámu vidět spokojenou častěji.
Klaudie/
Klaudie se zmítala v představách o tom, co by chtěla a co by měla. Snažila se být dobrou mámou, užívat si čas s Andělkou, ale pořád měla pocit, jako by jí něco chybělo. Většinou tuhle představu rychle zahnala a vysvětlila sama sobě, že si nemá na co stěžovat.
Dnes potkala náhodou ve městě Lauru, která se vracela v dobré náladě z pracovní schůzky. Měla čas a tak navrhla společnou procházku na Malou Stranu.
Venku byl příjemný den.
Klaudie pookřála, milovala rychlou improvizaci, a když se věci daly do pohybu.
Navíc Andělka v kočárku nečekaně usnula a Lauru napadlo, že by mohly zajít do Muzea Kampa na výstavu.
Z původní předvídatelné procházky po městě stála Klaudie najednou na prahu kulturního zážitku. Měla ráda umění, jenže pokaždé, když se rozhodla jít s Andělkou na nějakou výstavu, jakmile vstoupily mezi sochy a obrazy, Andělka chtěla čůrat, v horším případě kakat. Nějaký reflex nebo co. A bylo po všem.
Do muzea se bohužel s kočárkem jít nedalo, výstava byla v patře a těch schodů po úzkém točitém schodišti…
Laura nakonec naznala, že ona může jít na výstavu kdykoliv, protože pracuje kousek odtud v centru města a navíc nemá děti a tak nabídla Klaudii, že u kočárku se spící Andělkou počká. Klaudie jí nadšeně děkovala.
„Tak už běž, prosím tě,“ Laura nechápala, že někomu stojí za to proběhnout výstavu tryskem a ještě je za to vděčný. Ona potřebovala na umělecké záležitosti čas, pořádně si vychutnat atmosféru, nechat na sebe vystavené umění působit a pak nejlépe u kapučína svoje postřehy a zážitky probrat. Tohle rychlovnímání jí připadalo povrchní, ale jak kdo chce…
Klaudie už si nevzpomínala, kdy naposledy byla sama na výstavě, v galerii, v kině… Výstavu proběhla docela rychle, ale přesto se u toho tetelila blahem. Tak nečekaně krásné.
„Díky, Lauro!“ opakovala stále dokola, až si sama připadala jako blázen.
„Co blbneš? Byla jsi tam maximálně patnáct minut. To je to na mateřský tak hrozný, že tě patnáct minut samoty v galerii udělá takhle šťastnou?“
„Není to hrozný,“ bránila se Klaudie.„ Je to jen jiný – některý věci, který ti dřív připadaly samozřejmý, teď samozřejmý prostě nejsou,“ snažila se vysvětlit nevysvětlitelné.
„Hele, tvůj malej andílek se probudil. Kousek odtud je dětský hřiště a dělají tam výbornou kávu,“ navrhla Laura aniž by věděla o nedávném Klaudiině rozhodnutí smrtelného zákazu návštěv dětského hřiště.
„Proč ne. Půjdeme na hřiště,“ řekla suverénně Klaudie a vědoma si své nechuti tato dětská zařízení navštěvovat, musela uznat, že po dnešním kulturním zážitku, by od ní bylo odporné své malé holčičce nedopřát taky trochu povyražení.
„Musíš mi povykládat, co je novýho v práci!“ řekla Klaudie a těšila se na zprávy z dospělého světa. Před mateřskou pracovala s Laurou ve stejné firmě. Za tu dobu, co Klaudie odešla, Laura povýšila. Byla teď šéfkou marketingového oddělení. Asi před rokem se rozešla se svým přítelem a tak měla spoustu času na práci i cestování, které k povýšení patřilo – Londýn, New York, Amsterdam… Oddělení marketingu, kde původně pracovaly jen ony dvě, se rozrostlo o dalších pět lidí, kterým teď Laura šéfovala.
Klaudie jí to trochu záviděla, stýskalo se jí po akci, vymýšlení nových kampaní a aplausu, když se jim povedlo zpropagovat značku, získat nové klienty a podpořit tým. Kvůli večeři a luxování doma nikdo netleská, uvědomila si Klaudie a musela se té představě v duchu pousmát. Mohla by to Oliverovi navrhnout, ten by koukal. Ale nejdřív by musela trochu vylepšit své kulinářské výtvory a luxovat před svědky, protože jinak není jasné, kdy se přesně luxování odehrálo.
Když Klaudie dosedla na jednu z laviček, které obklopovaly dětské atrakce a Andělka se rozběhla na písek, Laura přinesla dva kelímky horké kávy. Klaudie měla pocit, že dnešní den už nemůže být lepší.
„Měla bys zase začít fotit, zrovna hledáme šikovnýho fotografa,“ nadhodila Laura a mrkla přitom na Klaudii.
Focení byla Klaudiina vášeň a Laura to samozřejmě věděla.
„Potřebujeme vylepšit sociální sítě a nikdo neumí psát články a prodejní texty tak jako ty. Mám jasnou představu, jak to má vypadat, ale za boha nemůžu najít nikoho šikovnýho,“ vysvětlovala rozhořčeně Laura a rozhazovala rukama tak, že si málem vylila kafe.
Klaudie překvapeně pohlédla na svou přítelkyni. Chtěla se po roce do firmy vrátit, měla to domluvené, ale nešlo to. Andělka byla ještě malá a Klaudie chtěla být s ní, ale práce jí chyběla vždycky.
„Mohla by sis přivydělat nějakou kačku a trochu si odpočinout od maminkování. Co ty na to? Přemýšlej o tom. Zas tak to nehoří, stačí když mi dáš vědět do konce týdne,“ zasmála se Laura sebevědomě a pak pohlédla na své designové hodinky. „Ty brďo, tolik hodin, musím už běžet, mám za patnáct minut schůzku v kanclu, ráda jsem tě viděla a ozvi se,“ políbila spěšně Klaudii na obě tváře a v mírném poklusu, pokud se na podpatcích dá klusat, se ještě po chvíli otočila, aby Klaudii zamávala.
Klaudie měla o čem přemýšlet, přivřela oči a pohlédla do slunce. Už nyní věděla, jak se rozhodne. Parádní den!