Klaudie za pár týdnů oslaví třiatřicáté narozeniny. Ale věk je jen číslo. Připadá si už deset let stejná. Jen ty vějířky kolem očí s ní nesouhlasí. Ale její vrásky jsou přece od smíchu, to se nepočítá, ušklíbne se na sebe do zrcadla.
Život je přece o něčem jiném, vysvětlila svému odrazu v zrcadle, upravila si obočí, namalovala řasy a štětcem nanesla na lícní kosti tvářenku. Rtěnku nepoužívá, na její úzké rty by to byla ztráta času.
Nemá ráda, když je její líčení a oblečení výraznější než ona sama, přitahuje k ní pak nechtěnou pozornost. Dost na tom, že se jmenuje Klaudie, tohle jméno je jako magnet na pozornost. Ale za tu dobu, co ho nosí, už si zvykla.
Stáhla si své blond vlasy do culíku a oblékla si sukni. Kde má to bílé tričko? To je záhada! Přepudrovala se a začala si čistit zuby. Nebo by to mělo být obráceně?
Škoda, že není schopná každodenně se opakující činnosti vykonávat ve stále stejném pořadí. Určitě by to bylo efektivnější. Je tak nesoustředěná! Ach jo!
Při čištění zubů Klaudii proběhla hlavou myšlenka na neodeslanou zprávu ohledně článku na firemní blog, který slíbila dnes odevzdat, a vydala se hledat mobil. V ložnici telefon nenašla, což jí bylo divné. S kartáčkem v puse se vydala do předsíně, ale mobil tam taky nebyl. Že by v kuchyni? Byl na kuchyňské lince. Kdo ho sem asi dal? To je záhada.
Když už byla v kuchyni, aspoň postavila vodu na čaj. Pastová pěna jí už byla v puse dost nepříjemná, a tak ji vyplivla do dřezu, spláchla vodou a …jo, ještě vytáhnout máslo z lednice, aby nebylo tuhé a dobře se mazalo k snídani na chleba.
Určitě existují ženy, které ráno vstanou a vše jde jak na drátku, raz, dva, tři, děti jsou oblečené, snídaně nachystaná, … je to marné! Ona se tady potácí napůl oblečená, jen v podprsence a v sukni, zato s kartáčkem v puse. Tak pečlivě a dlouho si zuby čistí asi málokdo, usmála se trpce.
Ponožky, které se válely v cestě, znechuceně hodila do koše na prádlo a zamyšlená nad svým vlastním nešťastným osudem málem zapomněla, co chtěla. Vzala nalezený mobil, odeslala zprávu a hned potom se vyděsila, kolik je hodin. Ještěže vstávala o chvíli dřív, než zazvonil budík.
Jsem cvok, pokárala se v duchu a zamířila rovnou do ložnice, aby se dooblékla a konečně zbavila kartáčku.
Ale ten svíravý pocit vlastní nedokonalosti a neschopnosti na ní seděl jako přisátý a nechtěl odejít.
Tak nejsem dokonalá, no a co! Zase jsem kreativní, proběhlo jí hlavou. Po cestě z kuchyně s kartáčkem v puse ji napadl text na nový blogový článek.
„I kdybych dnes neudělala vůbec nic, jsem dokonalá, taková jaká jsem,“ zopakovala si nahlas formulku z jedné moudré knihy. Někdy je těžké tomu uvěřit. Ale ten pocit, když si tuhle větu řekne, je tak opojný.
„No tak to stoprocentně,“ zařehtal se Oliver, který už Klaudii chvíli pozoroval. „Tvoje maminka zase blázní, Andělko!“ neodpustil si komentář nad podivným chováním své ženy a zvedl Andělku ještě v pyžamku do vzduchu.
Andělka se usmála od ucha k uchu.
Když máma blázní, je to super! pomyslela si holčička vypadající jako andílek s rozčepýřenými vlasy, které jí v noci polštář parádně zmuchlal.
Ale, protože chtěla potěšit i tátu, plácla se rukou do čela a řekla: „Klasika!“