Zjistilo se, že na Klaudii je možné delegovat úkoly, které spadají do takzvané šedé zóny a nikdo je oficiálně nemá na starosti. Jsou to úkoly, které vždy vyplavou napovrch během práce na něčem úplně jiném.
Klaudie si toho ale nevšimla. Nová práce ji moc bavila. Chtěla ji dělat perfektně.
Její mladší kolegyně a kolegové nepotřebovali nikomu nic dokazovat. Její nadšení sdíleli jen do té míry, dokud pro to nemuseli nad rámec svých povinností nic udělat. Není to jejich firma, jen tu pracují. Nezemřou pro jednu vlajku, přece!
To se ale o Klaudii říct nedalo. Její pracovní nasazení se šplhalo k dvě stě procentům. S Andělkou a domácností v zádech se tempo ještě zvyšovalo, i v této oblasti zprvu nechtěla nic ošidit. Síly jí ale pomalu docházely.
Pravdou bylo, že nestíhala nic. Ani nákupy, natož vaření. K večeři si každý namazal, co našel. Někdy našla čas uvařit aspoň polívku.
Pracovala vlastně i mimo dny, které měla domluvené. Přemýšlela, jaký další článek napíše. Po nocích se vzdělávala prostřednictvím online kurzů, snažila se číst anglické knížky, aby se zlepšila v angličtině, ve které musela v práci komunikovat.
„Měla bys trochu přibrzdit,” blikaly výstražně kontrolky energetického stavu jejího těla. „Máš rodinu, nemůžeš všechnu energii nechat v práci!” říkal její vnitřní hlas.
Kontrolky ani vnitřní hlas se ale tentokrát ke slovu nedostaly. Když nemůžeš, přidej víc, zpívá se v jedné písni. To mohl být klidně Klaudiin slogan.
„Klaudie, jdeš dneska na to školení?” zeptal se kolega Martin, když se potkali v kuchyňce.
„O žádném školení nevím,” znejistěla Klaudie. Někdy měla v hlavě tolik věcí, že některou z nich snadno vytěsnila.
„Marketingové školení, přece,” dodal Martin a lážo plážo se došoural ke kávovaru, aby si udělal vyprošťováka, jak říkal.
„Novinky v SEO a Google Analytics. Laura nám to domluvila, abychom byly IN,” zasmál se Martin pokusu své šéfky. On sám si připadal dostatečně vzdělaný a IN, ale aspoň bude nějaká sranda, myslel si. „Přijdou profíci. Má to být hodně praktické. Můžeš si na tom vyzkoušet ten svůj výzkum, co chceš dělat. Kromě PR to můžeš využít právě na sockách,” dodal. /pozn. sociálních sítích/.
Klaudie ho chvíli pozorovala, jak se ledabyle pohybuje kuchyňkou. Vypadalo to, že brzy vytáhne z police pánvičku a usmaží si na ní vajíčka. No stress. No worries. Život se musí žít, jakoby říkal.
„Tys byl včera někde na flámu, co?” zeptala se Klaudie se zájmem, protože jedině tak si dokázala vysvětlit jeho rozvernou náladu. Martinovi mohlo být kolem šestadvaceti. Byl bezdětnej stejně jako všichni ostatní v marketingovém oddělení. Martin byl kreativec, prostě ten, co má nápady. Že by se zrovna předřel, to se říct nedalo. Zatímco ostatní pracovali na nějakém projektu, on se moc nezapojoval, ale pak přišel se sloganem nebo nápadem a ten byl přesnej! Holt někdo to umí!
„Nejdřív jedno dvě pivka po práci a pak jsme šli s kámošema do baru,” přiznal Martin a usmál se trochu unaveně, ale spokojeně.
„No, tak to jo!” řekla chápavě Klaudie, protože nevěděla, co jiného by na to měla říct. Nechtěla se pouštět do vzpomínání na dobu, kdy taky chodila do baru.
„Po školení jdeme na drink, přidáš se?” zeptal se Martin, jako by tušil, na co Klaudie myslí. Pak spustil z kávovaru mléčnou pěnu a zkušeným gestem baristy na kafi vytvořil úsměv.
„Na drink?” Klaudie se na chvíli zamyslela. Na drink nemůže, musí domů za Andělkou. I když by bylo fajn, trochu se odreagovat.
V tu chvíli se do kuchyňky přiřítila Laura pro další porci černého espressa, její jehlové podpatky hrály na podlaze staccato.
„Klaudie, máš to příkazem, zavolej domů, jdeš s náma!” Pro Lauru neexistovaly problémy, všechno slyšela, všechno zařídila, milovala výzvy.
Pracovní tempo její kamarádky a šéfové bylo na výkonostní škále ještě mnohem dál než Klaudiino. A to Laura nevypadala vůbec vyčerpaně.
Možná by mohla zkusit zavolat!
Oliver měl dobrou náladu a nic proti drinku s kolegy nenamítal. O Andělku se postará. Popřál Klaudii, ať si to užije.
„Fotky jsou perfektní,” zhodnotili kolegové její fotografické výtvory v útulné restauraci v centru města. Laura rozhodla, že je to pracovní večeře a každý si mohl objednat z jídelního lístku podle chuti.
Nálada v restauraci byla přátelská a uvolněná, zdálo se, že Klaudie do týmu zapadla.
„Jak to všechno stíháš i s malým dítětem?” ptaly se bezdětné kolegyně a obdivně přitom koukaly na Klaudii až měla pocit, že si jejich obdiv nezaslouží. Kdyby viděli doma ten bordel…
„No ne, vážně, vypadáš na pětadvacet,” lichotili jí kolegové. A Klaudie se po pár skleničkách vína i trochu červenala. Tohle jí už dlouho nikdo neřekl.