„Dáš si kafe?“ zeptala se Laura, když vstoupily do moderně zařízené kuchyňky.
„Ráda,“ odpověděla Klaudie popravdě. Kávou přece začíná každý produktivní den.
Očima přeletěla přístroj, který byl hlavní dominantou vkusně zařízené a až sterilně uklizené kuchyňky. Klaudie si oddechla. Nejednalo se naštěstí ani o turka nebo překapávanou. Tohle byl parádní stroj na zrnkovou kávu. Když Laura zmáčkla knoflík, kuchyňkou zavoněla vůně čerstvě pomletých kávových zrn. Klaudie přivřela oči a nasála tu omamnou vůni. Byla v dospěláckém světě, i když jen na skok.
„Tak co nás dnes čeká?“ položila Laura řečnickou otázku a podala Klaudii hrnek s kávou. „Sladíš?“
Klaudie zavrtěla hlavou.
„Mléko?“
„Ne, díky.“
Laura vzala svůj hrnek a popošla ke dveřím kuchyňky. Klaudie ji následovala. Kuchyňka ústila do dlouhé chodby s mnoha dveřmi. Kupodivu žádný openspace. První dveře vedly do zasedačky, Laura je rozrazila a Klaudie nakoukla dovnitř.
„Kanceláře prošly minulý rok rekonstrukcí,“ vysvětlovala Laura a Klaudie si připadala jako na obhlídce bytu v doprovodu realitní makléřky.
Budova, ve které firma sídlila, byla původní a stála kousek od Národního divadla. Klaudie ráno cestou od metra potkala samé usměvavé tváře. Jaké překvapení! Byl celkem sychravý zimní den a lidé, které míjela, měli čas se rozhlížet a usmívat. Až po chvíli jí došlo, že to jsou cizinci. Brala to jako benefit, jak se po ránu dobře naladit. Ve srovnání s náladou v ranním metru to bylo povznášející.
„Ukážu ti firmu, seznámím tě s kolegy,“ pokračovala Laura v krasojízdě. Své espresso do sebe vcucla mezi řečí, vědoma si toho, že ji ještě ten den pár dalších čeká. Hrnek odložila na konferenční stolek se dvěma křesílky v chodbičce, kde sedávají uchazeči o zaměstnání.
Aha, tak dnes dojde jen na seznamování, pomyslela si Klaudie. Na všechno je čas, pokárala se v duchu. Pěkně jedno po druhém. Tolik se těšila na dospěláckou práci, že by nejraději hned sedla ke stolu, dozvěděla se o dosavadních kampaních, úspěších a neúspěších a vypracovala plán. S čím může ona konkrétně pomoci?
Doma byla zvyklá na rychlé tempo, neměla ráda lelkování. Byla perfekcionistkou a ženou činu. Což bylo někdy těžké skloubit s Andělkou – mami, počkej, to musíš udělat takhle, nejdřív a pak…! Pro Klaudii bylo právě tohle zastavení největší výzvou. Ale od toho nejspíš děti jsou, aby rodiče donutily vnímat krásu okamžiku.
Klaudiino ráno vypadalo většinou takto: od rána jela jako motorová myš, oblékla Andělku, učesala ji, připravila snídani, zkontrolovala, jestli její brouček vypil čaj, uklidila, dala pračku, nakrájela jablka a mrkev ke svačince, hrála si s Andělkou, pak jí pustila pohádku, aby se mohla chvíli nerušeně věnovat úpravě fotek nebo studiu on-line kurzů, zatímco se Andělka vydrží dívat na Pepinu.
V práci bude na všechno očividně více času, pomyslela si Klaudie s úlevou. V dospěláckém světě je čas se na zadané úkoly soustředit, popřemýšlet o nich, případně se s někým poradit. Ale možná, že se plete, možná to na ni jen nechtějí vybalit hned. Vzhledem k tomu, že zná Lauru, která dělá deset věcí najednou, má analytický mozek a mluví plynně třemi jazyky, dá se předpokládat vysoké pracovní tempo.
Když odtud skoro před třemi roky odcházela, byla to úplně jiná firma, spíše rodinná. Vše se řešilo jako mezi členy rodiny, nebylo potřeba někoho úkolovat a pak na něj dohlížet. Systém pro konzultanty byl nastaven jasně, a pokud si dotyčný chtěl vydělat, musel makat. Přesto byl čas na oslavy narozenin, večírky, teambuildingy a lidský přístup. Bylo to zrovna v době, kdy se firmě ekonomicky extrémně dařilo a v zahraničí se Česká republika dávala všem za příklad. Klaudie tehdy reportovala šéfové do Holandska a v ČR byla v marketingu sama. Nesmírně ji to bavilo. Co na tom, že pracovala víc, než musela. Tolik toho chtěla udělat a tolik se toho chtěla naučit. Ještě že se jí záhy narodila Andělka, jinak by se nejspíš stala workoholičkou jako Laura.
Teď bude součástí mezinárodní personální firmy se vším všudy.
Postupně se přesunuly do větší místnosti, kde sedělo asi deset převážně mladých lidí. Nevěnovali jí velkou pozornost, většinou telefonovali s klienty, různě u toho přecházeli po místnosti s telefonem v ruce. Bylo tu poměrně rušno. Prostě obchodní oddělení.
„To je Klaudie,“ křikla Laura do davu a všichni se na Klaudii poslušně podívali. Snažili se ji zaškatulkovat, ale byl to spíš takový krátký „sken“. Po pár vteřinách se vrátili zpět k práci.
Klaudie se usmívala na všechny strany, až už jí úsměv na obličeji dočista zkameněl. Zatím sem nepatří a teprve se uvidí, jestli zapadne. A když ne, tak to nejspíš přežije. Udělá si svou práci a pofrčí domů za Oliverem a Andělkou.
Podobné představení proběhlo ještě dvakrát, jednou v kanceláři složené jen z mužů, jednalo se o IT oddělení, a podruhé ve smíšeném marketingovém, tom jejím.
Laura se omluvila, musí běžet, má conference call s Londýnem.
„Připravujeme strategii na příští rok,“ řekla Laura na vysvětlenou a pohodila svými tmavými polodlouhými vlasy. Měla dokonalý make-up a upravené rudé nehty, které ladily s rudou rtěnkou. Budila respekt a nejspíš i obdiv mezi podřízenými. Ředitel české pobočky byl Američan a Laura ho zastupovala, když byl mimo firmu. Což, jak se později dozvěděla, bylo často.
„Monika se tě ujme, je ve firmě nejdýl,“ rozhodla Laura a ukázala na energickou ženu ve středních letech. Klaudie se, co jiného, na Moniku usmála.
Monika měla tolik práce, že neměla čas zdržovat se úsměvy, rovnou nahnala Klaudii ke svému pracovnímu stolu, který sdílela ještě s dvěma účetními, aby podepsali nějaká lejstra a pracovní smlouvu. Kancelář byla útulná, obzvláště stoly účetních byly extrémně uklizené a čisté. U Moniky na stole vládl chaos, ale zdálo se, že Monika se v něm vyzná.
Klaudie stála uprostřed kanceláře stále s hrnkem kávy, ze kterého ještě nebyla příležitost se napít. Káva pomalu chladla, ale co na tom. Pro Klaudii byl skok do dospěláckého světa po několika letech vzpruhou a ona se těšila, co nového jí přinese.