„V pondělí mu zavolej, je to nejlepší tanečník, kterýho znám!“ vzpomněla si Klaudie na Lauřina slova.

 

Dnes je přece pondělí! Měla by Jeremymu zavolat. Našla v telefonu jeho číslo a na chvíli zaváhala. Pak sama sebe přesvědčila, že dopoledne není vhodná doba na telefonování, její budoucí učitel tance má nejspíš lekci… Zavolá mu odpoledne.

 

Opravdu byl dobrý nápad začít tančit? Už teď stěží zvládá. Kam proboha narve ještě tanec? Nebylo to jen pobláznění? Chvilkový zkrat?

 

A proč zrovna tanec? Nikdy jí to nešlo. Když si vzpomněla na taneční, kam párkrát pod tlakem svých kamarádek dorazila, musela se v duchu sarkasticky zasmát. Vybavili se jí dva její tanečníci. Kluků měli ve třídě jen šest a tak jejich třídu doplnili jinou třídou složenou výhradně z chlapců. Ten, který pro Klaudii přišel jako první, měl velký podíl na tom, že Klaudie další lekce bojkotovala. Byl příšernej. Vzrůstem připomínal spíš trpaslíka a když spolu tančili, koukal jí na prsa. Bylo to utrpení a Klaudie by nejraději hned ze sálu zmizela. Slušné vychování bylo to jediné, co jí v tom zabránilo.

 

Druhý tanečník, kterého si vybavila, vypadal celkem dobře, nosil červeného motýlka, což nejspíš vyjadřovalo jeho touhu po extravagantnosti. Na rozdíl od Klaudie uměl tančit. Chtěl si zatančit, ale s Klaudií se mu to bohužel nepovedlo. Pořád mu šlapala na nohy, protože neuměla kroky. Jak taky jinak, když do kurzu spíš nechodila než chodila. Nechtěla se stále za okopané špičky omlouvat, čekala, že jí to její tanečník promine a povznese se nad celou situaci. On se ale nepovznesl a pro Klaudii už  nepřišel. To byla poslední rána. Od té doby do tanečních nechodila. Měla tedy značné rezervy, malé sebevědomí a trauma z tance k tomu. Na to nejspíš nepomůže ani Jeremy.

 

V kanceláři bylo rušno jako každé pondělí. Každý zíral do svého počítače, případně telefonoval. Měli domluvu, že nepříjemné telefonáty nebo intimnosti se řeší mimo kancelář na chodbě nebo na balkóně, který byl s jejich marketingovou kanceláří propojen. Dnes tu bylo navíc mírně řečeno dusno. A to díky teambuildingovému románku mezi Veronikou a Reném, který se rozhodl jejich sblížení ignorovat a choval se, jako by se nic nestalo. Veronika neustále chodila kolem jeho stolu s nějakými papíry a dotazy se ho snažila přinutit ke konverzaci. Její pozice marketingové asistentky ji k tomu opravňovala. Na Reného to ale velký dojem neudělalo. Natož aby měl nějaké výčitky svědomí. V Harrachově to chtěla ona stejně jako on, tak vo co de? Teď už jsou zase v práci a on se musí soustředit. Má připravit grafické vizuály na zítřejší meeting a novou aplikaci pro Evropu. Je borec, ale potřebuje se soustředit. Takže NERUŠIT!

 

Veronika to nechtěla akceptovat a tak si René vytiskl ceduli s nápisem NERUŠIT a ostentativně si ji přilepil na svůj počítač tak, aby to všichni, zejména Veronika, viděli. Veronika měla slzy na krajíčku a chtěla svou svízelnou situaci s Klaudií  probrat v kuchyňce.

 

„Já jsem tak blbá, myslela jsem si, že by nám to mohlo klapat,“ vysvětlovala mezi pláčem a smrkáním do kapesníku. Klaudie se ji snažila uklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Jejich uplakané povídání přerušila až Laura, která Veronice během pár sekund zadala mraky práce. Klaudii nemusela nic přidělovat, už tak měla práce dost.

 

„Už jsi volala Jeremymu?” zkontrolovala Laura i Klaudiin zadaný úkol. Úkoly se mají plnit, pracovní i osobní.

„Právě mu jdu volat,“ zalhala Klaudie. Laura jí stejně nedá pokoj, dokud nezajde alespoň na jednu lekci. Třeba pak zjistí, že tanec není vůbec pro ni. Může si pak najít něco jinýho – třeba beach volejbal – ten chtěla vždycky hrát. A kdyby nevyšlo ani jedno, každopádně si koupí ty červené šaty.

 

Rovnou vytočila Jeremyho číslo a naznačila Lauře, že už volá. Laura spokojeně přikývla. Je pondělí a všechno šlape, jak má!

 

Klaudie vklouzla na balkónek historické budovy, ve které jejich firma sídlila. Byl tu slyšet ruch hlavní ulice, ale to jí nevadilo. Když odjela tramvaj, Klaudie zaslechla z telefonu hlas svého budoucího tanečníka: „Jeremy, kdo je tam?“

Klaudie se rozhodla pro tykání: „Ahoj, Jeremy, tady je Klaudie. Jsem kamarádka Laury a chtěla bych tančit.“

„Yes! Klaudie! Jasně, kdy dorazíš?“

„Nevím,“ zaváhala Klaudie, byla rozhodnutá tančit, ale kdy tanec zakomponuje do svého denního harmonogramu, o tom ještě nepřemýšlela. „Tak třeba někdy přes poledne?“ vymyslela rychle. Půjde tančit místo oběda, to je jediná možnost.

„Ok, tak zítra ve 12 v Holešovicích? Adresa je Strossmajerovo náměstí 4. Musíš sejít dolů po schodech do sálu. Budu tam na tebe čekat,“ řekl klidně.

„Super,“ vyhrkla Klaudie. Původně myslela, že se domluví třeba na příští týden. Ale nač to odkládat. Půjde zítra, jasně!

„Máš taneční boty?“ zeptal se ještě Jeremy.

„Nemám,“ přiznala Klaudie.

„Tak ty si pořiď, budeš je potřebovat!“  zasmál se a Klaudie si uvědomila, že zítřejší taneční fiasko je nevyhnutelné. Kdyžtak ty boty zase prodá!

 

Sedla si zpátky k počítači a vyhledala si nejbližší obchod s taneční obuví. Po práci se tam staví. Pak už nerušeně pokračovala v plnění  úkolů, které jí zabraly zbytek pracovního dne. Alespoň neměla čas se bát!