Teambuilding je akce, od které každý očekává něco jiného. Laura od ní očekávala stmelení týmu, lepší pracovní výsledky a méně problémů v mezilidských vztazích.
Byl čtvrtek ráno a nesourodá skupina firmy Keen & Davis dorazila do Harrachova. Slunce svítilo, jak kdyby chtělo všem vynahradit svou nepřítmonost v uplynulých šedivých dnech. Podél silnice byly závěje sněhu a třpytivý sníh stále zakrýval většinu horského městečka.
Veronice se podařilo přesvědčit Martina, aby mohla jet v autě s mužskou částí posádky. Než jet se slepičí výpravou, raději sama. Brrr! Veronika očekávala od teambuldingu stmelení, konkrétně doufala ve stmelení se sympaťákem Reném.
Celá výprava se ubytovala v nově zrekonstruovaném penzionu. Klaudie samozřejmě s Laurou. Jana s Veronikou dostaly pokoj hned vedle nich a René, Mojmír a Martin se nastěhovali společně naproti do třílůžáku. V penzionu bydlela ještě jedna německá rodina s dvěma dětmi a dva mladší páry.
„Na zdraví!” připili si všichni na zdar dvoudenní akce slivovicí, o které uměl René vyprávět tak poutavě, že kdyby tak vyprávěl o službách firmy Keen & Davis, Laura by byla spokojená.
Veronika se u toho chichotala jako na základce a raději si nechala nalít ještě jednoho panáka. Tvrdila, že má hodně slabou imunitu. A taky, že tahle slivovice je nepřekonatelná! René se jí líbil – poslední opravdový chlap, žádná bábovka a ty svaly!
Veronika se zase líbila celé části mužské posádky. Přesně věděla, kdy se chichotat a kdy se nechat zachránit. Když bylo nejhůř, pohodila svými dlouhými vlasy a oblékla obepnuté tričko přes dosud pevné poprsí.
Mojmírovi bylo hloupé pít nalačno, protože si nebyl jistý, jestli po slivovici zvládne plánované běžky. Raději chtěl zůstat střízlivý, ale nakonec se nechal přemluvit.
Janě bylo už od rána špatně od žaludku, ale nebylo to jídlem. Celou noc nemohla usnout. Výprava na běžkách ji děsila víc než by si přála. Měla strach, že nebude ostatním stačit a ztratí se v hlubokém lese. A možná, že si nikdo nevšimne, že se ztratila!
René měl radost, že kolegové oceňují jeho domácí slivovici. Doufal, že se konečně prolomí ledy a ty upjaté pražské nátury se tu pořádně uvolní. A bude konečně nějaká sranda. V Praze mu chyběla ona pověstná moravská družnost, všichni v kanclu mu připadali takoví jaloví. On by rád probíral i osobnější témata. Neměl tu moc kamarádů a v práci trávil většinu času, takže je ani neměl, kdy hledat. V poslední době se až příliš přizpůsobil velkoměstskému anonymnímu stylu. Teď však doufal, že se to změní.
Klaudie se těšila, že si běžkováním vyčistí hlavu, na běžkách letost ještě nebyla. Reného slivovice byla silná, ale dobrá!
Laura nastavila obličej ke slunci a navrhla rovnou vyrazit do stopy! Odpoledne se může počasí zkazit. Běžecká stopa měla být podle všeho upravená a nebylo na co čekat.
Klaudie s hrůzou zjistila, že v tom předodjezdovém fofru zapomněla doma boty na běžky. Sakra!
„Co se děje?” zajímala se Laura, když se na pokoji soukala do elastických kalhot.
„Nemám boty,” odpověděla naštvaně Klaudie. Andělka si ráno umanula, že si do školky vezme jedině pruhované šaty, které Klaudie samozřejmě nemohla najít. Když je našla, už měla zpoždění. Mohlo ji uklidnit jen to, že ačkoliv neměla boty, běžky měla dvoje. Vezla s sebou i Oliverovy, protože se jí nechtěly z vaku vytahovat.
„Nedělej paniku! Nějaké si půjčíš, je tu spousta půjčoven,” měla hned řešení Laura.
Klaudie se rychle oblékla a vyšla před penzion. Venku stál jen Martin, který už byl v běžkařském, protože v tom samém oblečení už vyjížděl z Prahy a podle velkosti jeho batohu, bylo jasné, že moc dalších věcí s sebou nemá.
Podle Klaudiina urputného výrazu pochopil, že něco není v pořádku, a když mu vysvětlila, že si jde půjčit běžkařské boty, navrhl, že půjde s ní.
„Znám to tady! Abys nebloudila!” usmál se Martin, opřel svoje běžky o penzion a společně vyrazili.
Klaudie byla ráda, že nemusí jít sama. V těchto situacích vždycky úplně zpanikařila. Nebyla schopná uvažovat racionálně. Navíc si teď připadala jako blbka, která ze dvou věcí potřebných na běžkování, jednu zapomněla. Hůlky naštěstí měla.
Vyrazili k vlekům blízko skokanských můstků, kde našli půjčovnu.
„Jaký máš vázání?” zeptal se Martin i pán v půjčovně.
Klaudie jen pokrčila rameny.
„Nevím,” odpověděla po pravdě. Už podruhé si dnes připadala jako blbka. Když jezdí na hory – Oliver se stará o lyže, ona o Andělku. Pak jen nasedne a jede.
V půjčovně měli stejně jen jeden typ běžkařských bot a Klaudii se zdálo, že jsou stejné jako ty, které má doma. Určitě budou pasovat alespoň na jedny běžky, které s sebou veze, pomyslela si a odcházela spokojená.
„To bylo rychlé,” pochvalovala si.
Martin se jen usmál a doprovodil ji ke skupince běžkařů, kteří už byli připraveni zaplout do čerstvě upravené běžkařské stopy.
Klaudie nechtěla víc zdržovat a tak si rychle obula zapůjčené boty, vytáhla z vaku běžky a ke své hrůze zjistila, že boty k běžkám prostě nepasují.
To už si připadala jako ve špatném filmu – v nějaké debilní komedii, kde nechtěně hrála hlavní roli.
Martin se začal smát, nenapadlo by ho, že si Klaudie půjčí špatné boty. Ale na druhou stranu mu to přišlo zábavné. Od teambuldingu si nesliboval ani stmelení, ani navázání poměru s některou z dam v týmu, vlastně čekal další nudnou akci, na kterou jet musí, aby mohl dál dělat práci, která ho baví. A teď díky Klaudii měl pocit, že se tu dočká větší legrace než čekal.
Byl to rozhodně slibný začátek.