„Jsem úplně nemožná!“ litovala se Klaudie.
To, že si zapomněla doma běžkařské boty, by ještě přežila. Ale fakt, že si z půjčovny přinesla boty s vázáním, které do běžek nepasují, už bylo na pováženou. Poslední dobou bývala často roztržitá. Snažila se myslet na spoustu věcí, až nakonec popletla skoro všechno. Jsem bohém – uklidňovala by se před lety. Teď však bylo jasné, že není bohém – je prostě blbka.
„To je hustá dvojchyba,“ pobaveně se culil René. Nejraději by už vyrazil na trať, ale správně vytušil, že teambuilding se nese v duchu hesla: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Běžkovat uměl. Dobře u toho vypadal. A jasně, že si všiml, že po něm Veronika jede! To by musel bejt fakt slepej a blbej! Chtěl si ty dva teambuildingové dny pořádně užít a se vším všudy!
Klaudiino sebemrskačství za neuvážené půjčení špatných běžkařských bot přerušila až Laura. Libovala si v komplikacích, a proto taky zastávala ve firmě nejvyšší funkci.
„Klaudie, prostě si půjčíš i běžky! Na jak dlouho sis půjčila tyhle blbý boty?“ zjišťovala Laura situaci.
„Na dva dny,“ hlesla Klaudie a nejraději by se zneviditelnila, jak jí bylo trapně. To se tedy uvedla.
„Potřebujete běžky?“ ozval se bodrý hlas majitele penzionu. „Jedny mi tady někdo minulou sezónu nechal a už se k nim nepřihlásil. Ukažte ty boty, jó, to bude pasovat,“ zkontroloval vázání a Klaudie se na něj vděčně usmála. Pro dnešek si vybrala pozornosti víc, než by si přála.
„Tak hurá do stopy,“ popoháněl všechny René.
„Dáme závod?” chytila se Laura.
„Závod, prosím, neeee,” zaúpěla Jana.
„Neboj, pojedeme pohromadě. Po cestě je pár hospůdek, kde se můžeme občerstvit,” uklidnila Janu Laura.
Vyrazili. Laura vyjela první. Terén znala z minulého týdne, kdy tu jezdila se svým novým přítelem. Hned za ní René se svou atletickou postavou a závodním stylem. Za ním se do stopy připravila Veronika, pak Klaudie, Jana, Mojmír a nakonec Martin. Projeli Harrachovem, kolem Mumlavských vodopádů a pak dál lesem. Když projížděli kolem jedné místní hospody, Klaudii upoutal citát napsaný křídou na černé tabuli pohupující se nad vchodem: „Co pomůže šestý smysl, když nám chybí ostatních pět!“ Tak tomu se musela upřímně zasmát. Dneska toho byla zářným příkladem.
Po pár kilometrech už někteří nemohli a začali svou nemohoucnost maskovat pauzami na pití /Jana/, na čůrání /Mojmír/, kocháním se nádhernou krajinou, kterou by přece bylo škoda jen tak prosvištět / Veronika/. Klaudie měla kupodivu sil dost, i když jí zapůjčené šupinové běžky dávaly dost zabrat. Sice perfektně stoupaly do kopce a vůbec nepodkluzovaly, ovšem na rovině a z kopce se chovaly stejně. Nepodkluzovaly, ale ani moc nejely. Navíc zapůjčené boty moc nepasovaly na zapůjčené běžky. Musela se o to víc odrážet a makat, aby ostatní dojela. Ale nestěžovala si. To, že tu nakonec přece jen běžkuje, považovala za malý zázrak. Mojmír trpěl. Jeho fyzická kondice byla bídná. Jana na sobě nedala nic znát, ale běžky ji moc neposlouchaly. Hlavně do kopce jí podkluzovaly a šíleně se nadřela. René běžel a trochu ho štvalo, že kvůli ostatním může běžet jen na půl plynu, Martin běžky neměl rád, preferoval rychlejší sporty nebo cokoli, co nebyl mainstream, třeba skialpy nebo freeride v prašanu mimo sjezdovky. Ale počasí jim přálo – spousta sněhu, krásně upravená stopa, sluníčko a azúro.
Mojmír s Janou se statečně drželi a v cíli na sebe byli opravdu pyšní. Objímali se a děkovali si navzájem za podporu. Správný teambuilding, pomyslela si Klaudie. Nakonec se kolektivně domluvili, že je čas na oběd a pivo a zastavili v jedné útulné hospůdce u cesty. Když se vrátili do penzionu, společně naskákali do vířivky. René všem zase nutil slivovici – přece ji nepoveze zpátky. Jana donesla sýry a olivy. Nálada byla uvolněná. Ve vířivce byli sice trochu namačkaní, ale nikomu to očividně nevadilo. Z okna penzionu, speciálně na dámskou část, povykoval bodrý pan domácí, což bylo dost otravné, ale nenechali se tím vyvést z míry. Voda ve vířivce byla horká a barevná, protože někdo zapnul osvětlení a tak se vířící voda měnila z červené na modrou a pak na zelenou.
Když se Klaudie po pobytu ve vířivce oblékala, najednou jí tak zabolelo zápěstí, že s ním nebyla schopna pohnout. Když si ruku prohmatávala, cítila neskutečnou bolest. Rozhodla se, že si toho nebude všímat. Třeba ta bolest zase odejde. Při představě, že by musela k doktorovi, si zakázala na zápěstí myslet. Však to vydrží, než přijede do Prahy. Večer však v restauraci nemohla udržet skleničku ani si nakrájet jídlo. Laura si toho samozřejmě všimla.
„Klaudie, co máš s rukou?“ zeptala se jako detektiv na stopě.
„Nevím, ale hrozně mě to bolí. Asi jsem si to zápěstí namohla na běžkách,“ přiznala potichu Klaudie.
„Ty už vážně nevíš, jak na sebe upozornit,“ rozesmála se a začala Klaudii zápěstí prohmatávat. Klaudie vykřikla bolestí a zase byla nechtěně středem pozornosti.
„Co koukáte? Klaudie má pracovní úraz. My jdeme pařit a Klaudie jede na pohotovost,“ řekla nekompromisně Laura a pak vygooglila, že nejlepší bude jet do Jablonce na ortopedickou pohotovost.
„Jen běžte, já se tam odvezu,“ navrhla Klaudie, ale pak si uvědomila, že ona tady své auto nemá. Jsou tu jen dva řidiči, Laura a Martin.
„Tak to ani náhodou,“ oponovala Laura. Kdo tam Klaudii zaveze? Bylo jasné, že vyměnit party za nemocnici není příliš lákavá nabídka.
„Já pojedu,“ nabídl se Martin.
„Díky,“ špitla Klaudie.
Ostatní šli pařit zatímco ona s Martinem ujížděla autem na pohotovost. Venku už byla tma. Po půl hodině – Martin se s tím nepáral – dojeli do Jablonce. Na ortopedické pohotovosti naštěstí nikdo nebyl a pan doktor Klaudii s jejím lehkým, rozuměj život neohrožujícím zraněním, vyšetřil a když zjistil, že ji to opravdu bolí, sestřička píchla Klaudii do zadku nějakou uvolňující injekci, po které nemohla Klaudie jít a zadek vůbec uvolnit. Martin na ni trpělivě čekal před ordinací.
„Tak co?“ zeptal se, když vyšla z ordinace a kulhala.
„Nejspíš zánět šlach,“ informovala ho Klaudie.
„Tak to je vostrý!“ zhodnotil uznale Martin, protože Klaudii předtím podezíral, že je hysterka, a teď když to měla lékařsky doložený, se jí v duchu omlouval.
„To ty blbý běžky, asi jsem si ty šlachy natáhla. No a pak ta vířivka!“
Po cestě zpátky bylo v autě ticho. Klaudie byla trochu zblblá z injekce a nechtělo se jí mluvit. Martin nevěděl, na co by se jí zeptal, a nechtěl mluvit o nemocech, tak raději mlčel a koukal se před sebe na silnici. Klaudii to nedalo a omluvně se usmála: „Sis ten teambuilding kvůli mně moc neužil, co?“ řekla potichu, v autě hrála podivná hudba, podobná té, kterou hrají na Radiu 1.
„Blázníš? Jestli myslíš, že bych teď chtěl sedět s ostatníma v hospodě a pod Lauřiným rentgenem odpovídal na otázky, na které chce znát odpověď, tak rozhodně ne. Já mám rád spontánní pařby, a to tenhle teambuilding rozhodně není. Jsem tu s tebou rád, i když seš teď zfetovaná,“ usmál se a odtrhl na chvíli pohled od silnice.
„Zfetovaná? No, promiň!“ urazila se jako Klaudie.
„No co myslíš, že ti píchli,“ popichoval ji dál Martin.
„Já nevím. Počkej podívám se,“ řekla a rozsvítila světlo nad svou sedačkou. Pak zamžourala do papíru z pohotovosti a přečetla: “tak eupnoe, ale je to dobrý – je to bez itkeru. Závěr je bohužel smutný: Tendovaganitis extenzorů levé ruky.“
„Klaudie tos neměla říkat, to je lékařský tajemství,“ řekl vážně Martina až si vážně na chvíli myslela, že opravdu něco prozradila.
„Ty seš blbej,“ řekla a připadala si u toho jako na základce.
„Už to mám. Píchli mi ketonal lamp in, což mi stejně nic neříká,“ zasmála se trochu rozpačitě.
„No nazdar! Snad vydržíš než dojedeme do Harrachova!“ vyděsil se Martin.
„Nevím, dost se mi motá hlava a au, tohle nedám“ – Klaudie se chytla za hlavu a předstírala mdloby. Chtěla si na oplátku udělat legraci z Martina, ale on to bral kupodivu vážně. Prudce zastavil u krajnice a vypnul motor.
„Co blbneš? zasmála se svému vtípku a on na ni zůstal upřeně koukat.
„Já ti na to skočil,“ řekl překvapeně, ale nebylo poznat, jestli je mu líto, že ho napálila, nebo je rád, že jí doopravdy nic není.
Klaudie si v duchu nadávala za blbý vtipy, mohla mu být vděčná, že jo odvezl. I když říkal, že mu nevadí jet 50 km tam a zpátky, nemusela to být pravda. Byl u ní teď tak blízko, že cítila jeho parfém, voněl hezky a taky byl takovej starostlivej…už dlouho si o ni nikdo nedělal starosti… Podívala se na něj, a on místo toho, aby se od ní odtáhl, zůstal ve stejné pozici a pohled jí oplatil. Bylo to jako ve filmu. Ta chvíle, kdy je oba napadne, že se políbí a pak se políbí. Nejspíš by to tak dopadlo, kdyby se v zatáčce neobjevilo Volvo X60 a prudce nezatroubilo. Rozčílilo ho, že Martinovo auto stojí u silnice bez blikaček. V tu chvíli bylo po romantice. Jak by to asi dopadlo?
Klaudie raději přečetla z papíru doporučení lékaře: Klidový režim, lokálně Dolgit krém a vyšetření ortopedické spádově.