„Přišli jsme ti s Andělkou popřát,” řekl tajemně Oliver, když s Andělkou napochodovali do kuchyně.
„K čemu?” zeptala se překvapeně Klaudie a odložila nůž, kterým zrovna krájela cibuli a zeleninu na polívku.
„Šecko nejlepší k tvým nauozeninám, ” řekla Andělka a natáhla ke Klaudii malou ručičku.
„Maminka nemá narozeniny, ale novou práci,” opravil Andělku Oliver.
„Áhaaa,” řekla chápavě Andělka. „Šecko nejlepší k pláci, maminko,” upravila gratulaci Andělka a div Klaudii neutrhla ruku. Tolik se jí potřásání rukou líbilo.
„A máme pro tebe překvapení,” řekl ještě tajemněji Oliver.
„Máme pžekvapení plo tebe, mami,” opakovala Andělka stejně napínavým tónem jako tatínek, „Ale já nevím, co to je. Tatííí, co máme pro maminkuuu?”
Klaudie stála pobaveně v kuchyni a zatímco jí Andělka stále potřásala rukou odhadovala podle výrazu Oliverova obličeje, jaké překvapení to bude.
„Poletíme na víkend do Osla, ” řekl Oliver.
„Cože?” zvolala nadšeně Klaudie a skočila Oliverovi kolem krku: „To je to nejlepší překvapení! Vůbec jsem neměla tušení, že něco chystáš. Děkujuuu.”
Oliver si dal práci, aby ji překvapil. Když spolu začali chodit pořád jí nosil dárky. Často to byly blbosti, které třeba někde dostal, ale jí to vždycky potěšilo.
Klaudie se na víkend v Norském Oslu těšila.
„Maminka pořád pracuje. Abychom si ji užili, musíme si ji odvézt,” řekl Oliver Andělce.
Andělka pohlédla na Klaudii co ona na to?
„Já vím,” řekla Klaudie s vědomím, že poměr mezi prací, rodinou a jejími zálibami bude nejspíš navždy nevybalancovatelná disciplína.
„Uděláme si fajn víkend, vezmu vás na loď kolem fjordů,” sliboval Oliver a Klaudie se nemohla dočkat. Měla trochu výčitky, že Olivera v poslední době zanedbávala, a byla ráda, že si udělají čas jen pro sebe. V Norsku bude teď asi kosa, ale to je fuk. Na sever, na sever!!!
Klaudie milovala cestování, ale nesnášela balení. Neustále se chodila Olivera ptát, co si má vzít s sebou, až si sama připadala jako nesvéprávná. Nakonec stejně většinu věcí vezla zbytečně.
Když přiletěli do Osla, ubytovali se v moderním hotelu blízko přístavu. Dali si večeři a když Andělka usnula, sedli si spolu do hotelové restaurace, kde strávili příjemný večer. V restauraci hořel krb a zatímco popíjeli víno, měli čas vnímat jeden druhého.
O půl druhé v noci, když už všichni spali, se v hotelu spustil požární alarm a všichni hosté z deseti podlaží se museli okamžitě evakuovat před hotel. Venku mrzlo až praštělo. Někteří hoteloví hosté si v tom zmatku zapomněli vzít bundy a dost toho litovali.
Klaudie za zvuku alarmu rozespale oblékla sebe a spící Andělku ještě pro jistotu zabalila do deky, Oliver ji vzal do náručí a šli postávat před hotel. Docela je to probralo. Oliver vtipkoval a dělal si z Klaudie srandu, že to určitě způsobil fén, který večer používala, a že teď kvůli ní tu všichni tihle neoblečení chudáci zmrznou. Klaudie na chvíli zapochybovala, jestli by to nemohla být pravda. Už Olivera znala, dělal si z ní často srandu, takže se tak lehce nachytat nedala. Asi po hodině byli předhotelový sněm rozpuštěn a všichni se mohli vrátit do svých pokojů a dospat se.
Ráno si dali parádní snídani v jedné útulné severské kavárně, které dominovalo dřevo a minimalistický design. Andělka si vyžádala horkou čokoládu a croissant. Klaudie ji vyjímečně neprudila se zdravou výživou.
Oba Andělce všechno ukazovali a vysvětlovali. Jeli lodí kolem malých roztomilých domečků a majáku uprostřed moře. Kapitán vyhrával z rádia veselou hudbu a všichni se k sobě tiskli, protože na lodi byla taková zima, že si většina výletníků přála, aby projíždka už brzy skončila.
Po projíždce si prohlídli přístav a pevnost, kde si udělali rekonstrukci historické bitvy, kterou vymyslel Oliver. Andělka byla dělová koule a Oliver s ní v náručí střílel po Klaudii, ale i dalších lidech. Ti se nezlobili a naopak se usmívali. Všichni se tu usmívali, což bylo s podivem, když tu měli takovou zimu a tmu.
Oliver se odpoledne sešel s jedním obchodním partnerem, aby spojil příjemné s užitečným. Klaudie s Andělkou na něj čekali v místní kavárně, která byla vyzdobená legračními fotografiemi ošlehaných severských tváří.
Klaudie na internetu mezitím zjistila, že v galerii, která byla nedaleko, právě probíhá výstava Edwarda Muncha. Tu musela vidět!
Oliver obrazy vidět nemusel a Andělka s ní naštěstí jít nechtěla. A tak Klaudie vyrazila do galerie sama.
Sraz za dvě hodiny v přístavu – OK!
V galerii:
Úžasná atmosféra, krásné obrazy. Edward některé obrazy ale pěkně odflákl. Jeho postavy neměly například vůbec oči. Také dalšími detaily se příliš nezabýval. Místo nich udělal jen čáru, ať si to každý domyslí. Přesto se mu podařilo zachytit náladu a psychologii dané postavy, až z toho Klaudii mrazilo, často velmi depresivní náladu. Tvořil na konci 19-tého a začátkem 20-tého století. Byl ovlivněn Paříží a miloval vesnice poblíž Osla.
Když si Klaudie prohlédla výstavu Munchových obrazů, objednala si v kavárně s mramorovými zdmi a reliefy soch podobným antickým bohyním kapučíno. Kavárna byla obdelníkového tvaru, stoly byly rozmístěné do tří řad. Vesměs tu seděli samí upravení norští důchodci. Dámy měly načesané vlasy, perly lemovaly jejich pěstěné krky a šátky zdobily kvalitní bilé košile. Byly to dozajista milovnice umění. Muži, kteří je doprovázeli, byly taktéž upraveni a dobře oblečeni.
Klaudie se tu cítila příjemně. Všichni mluvili norsky a ji to nikterak nerušilo. Vnímala řač, které nerozumněla, jako kulisu kavárny. Mohla jen hádat, o čem si vyprávějí. Zda glosují výstavu, kterou právě shlédli nebo si povídají o počasí.
Jak se asi cítila paní sedící u vedlejšího stolu, jejíž muž spal. Měl ruce v klíně, ramena spuštěná k zemi a vypadal, že přemýšlí. Ale spal. Měl na to nárok, byl tu rozhodně nejstarší a absolvoval poctivě celou prohlídku Munchova díla i s výkladem.
Ona byla nejspíš zvyklá. Tvářila se jakoby nic. Dřív spolu chodili na výstavy rádi, po výstavě vždy zašli na černé preso a něco sladkého. Diskutovali o díle daného umělce nejen v kavárně, ale i doma, někdy se umělecká debata protáhla až do noci. Většinou měli odlišný názor.
On v diskuzi využíval svůj sebevědomý styl. Věřil, že svými krátkými, ale výstižnými výroky přesně vystihl podstatu malířova díla. Býval však velmi kritický. Nato, že sám nikdy nemaloval, často kritizoval techniku daného malíře. Ale aby mu nekřivdila. Věděl toho o umění hodně. Byla to jeho vášeň. Celá knihovna v jejich obývacím pokoji objímala knihy věnované jejich společné lásce – umění, zvláště malířství.
Ona k umění však přistupovala méně akademicky, spíše pocitově, a proto pro ni bylo těžké obhajovat své názory. Zpočátku se nechtěla dát a plameně za své názory bojovala. Jejich umělecké debaty krotil až noční sex. Pak byl i on ochotný uznat, že výstava nebyla tak špatná.
Došlo k usmíření kritiků umění, rozdílných pohledů na svět i lidí, kteří spolu strávili bez mála čtyřicet let.
Klaudie usrkla ze stylového šálku kapučíno a přemýšlela, jak bude vypadat jejich vztah s Oliverem po čtyřiceti letech. Už jen to, že si to dokázala představit, jí naplnilo optimismem.